Recenze knihy Moji Dánové a skoro Dánové

Dánsko pohledem české novinářky

Novinářka Albína Mrázová žije v Dánsku od roku 2016. Již několik let působí jako externí korespondentka v českých médiích (hlavně v Deníku N), kam píše o dánských a v menší míře i dalších skandinávských zvyklostech. Moji Dánové a skoro Dánové je její knižní prvotina a zároveň jeden z mála ucelených pohledů na zajímavosti dánské kultury a mentality dostupných českému čtenáři. Snad i proto nemalá část tuzemských milovníků Skandinávie knihu přijala s nadšením. Patrně poslední zevrubnou publikací o Dánsku českého původu je totiž tři desítky let starý cestopis Cokoli o Dánsku z pera písničkáře Jana Buriana. Jan Burian navíc tuto zemi pouze procestoval, zatímco Albína Mrázová ji považuje za svůj druhý domov.

V mnoha ohledech kniha své čtenáře nezklame a dobře poslouží zejména jako velmi odlehčený úvod do tématu. Kromě „hygge“, asi nejznámějšího dánského vývozního artiklu, totiž představuje i fenomény české veřejnosti neznámé. V knize se tak dozvíme, co se stane každé Dánce a Dánovi (i „skorodánům“), pokud oslaví 25. narozeniny svobodní, proč Dánové musejí brát kola jako spotřební zboží nebo jak cizinci nejčastěji komolí dánský jazyk. Většina z nejlepších a nejhumornějších momentů knihy se věnuje právě dánštině – například nuancím ve výslovnosti, kvůli kterým si cizinec místo kuřete v restauraci někdy objedná „pizdu“ a nechápe, proč jeho objednávka vzbudila takový rozruch. Autorce se povedla řada metafor, jimiž přibližuje například typické dánské počasí, tedy vichřici „jako z reklamy na lak na vlasy“. Vyzdvihla bych také vtipnou historku zachycující horlivost dánské učitelky při výuce lidské anatomie – včetně popisů lidského pohlavního ústrojí. Novinářka k tomu totiž nechtíc dala impuls, a připravila tak třídě (a hlavně spolužákům a spolužačkám z Blízkého východu) trapné chvilky.

Ačkoliv se kniha jmenuje Moji Dánové a skoro Dánové, a je tudíž nasnadě, že bude vyprávěna ze subjektivní perspektivy autorky a založena na jejích vlastních zážitcích (v nichž vystupují i jiné národnosti než Češi a Dánové), někdy je přílišná osobní rovina rušivá. Za velmi slabou kapitolu kvůli tomu považuji „Podporují, tedy jsou“. Ta popisuje dánské školství a její úvod slibuje zajímavý vhled do systému, kde je (na rozdíl od Česka) vítána diskuze, aktivní zapojení studentů do výuky a workshopy snažící se uchopit probírané téma co nejvíc prakticky. Po nadějném začátku však autorka sklouzne k několikastránkové stížnosti na svého vedoucího bakalářské práce. O dánském školství se dozvíme minimum, a třebaže v závěru kapitoly stojí, že autorka dostala za sedm, „což je průměrná dánská známka“, jakékoli další detaily dánského školního hodnocení už čtenáři bohužel zůstanou utajeny.

Podobnými nešvary snad v ještě větším měřítku trpí kapitola s názvem „Domovská kuchyně po vašem“. Její úvod novinářka vyplnila sáhodlouhým vyprávěním o tom, že vařit sice neumí, ale kdysi navštívila Peru, což ji inspirovalo k pokusu připravit argentinské empanadas. S Dánskem ani životem v něm nemá kapitola v podstatě nic společného, snad kromě poznámky o počtu prasat na dánských farmách nebo o nemožnosti sehnat v dánském supermarketu kysané bílé zelí (což navíc ani není pravda). Je přirozené, že se v knize tu a tam objeví i jiné než dánské reálie, vzhledem k hlavnímu tématu je však nešťastné obětovat jim celou kapitolu.

Čas od času mě v proudu textu zarazila neobratná formulace. V kapitole „Hra s Vánočním haraburdím“ se dočteme o dánských i jiných vánočních zvycích mimo jiné toto: „To se dá v Dánsku udělat taky, ale ne v tričku bez omrzlin.“ Asi nějaký nový, nebývale naturalistický módní hit? V části o královně Markétě a jejím každoročním proslovům se píše, že královna sedí na „od pohledu nepohodlném křesle v modrých šatech“. A jaké šaty oblékáte vašemu křeslu vy? V kapitole „Kuře, kočka a další nerozeznatelná slova“ autorka mluvčím jiných než germánských jazyků „přeje k dánské gramatice a výslovnosti upřímnou soustrast“. Celkově je kniha psána spíše strohým jazykem, některé vtipy jsou povedené, zatímco na jiných je znát, že se autorka snažila být vtipná na sílu – a výsledek působí křečovitě a místy až dětinsky.

Uvnitř knihy ilustrace chybí, obálku ale zdobí výstižná koláž největších klišé o Dánsku: Malá mořská víla, pestrobarevné domky, labuť s (ošklivými) káčátky a statný zrzavý viking, v norském (?) svetru a helmě s rohy (!) vychutnávající si hygge pauzu se šálkem kávy. Jak z grafického zpracování, tak z odlehčeného stylu psaní je dle mého názoru zjevná inspirace úspěšnými cestopisy z pera Ladislava Zibury. Kniha však kopíruje i mnohé ze Ziburových prvotních neduhů, které se mu podařilo vypilovat až dlouholetým psaním. Doufejme, že Albínu Mrázovou čeká podobný osud a že její další případné knihy budou mít vzestupnou kvalitu.

Autorka recenze: Tereza Čechová, Skandinávský dům

Albína Mrázová: Moji Dánové a skoro Dánové. CPress, Praha, 2022.