Blízkost musí být jako tekoucí voda
Láska v troskách zní jako titul takzvaného románu pro ženy, přitom se za ním skrývá netradiční autobiografický román. Spisovatelka Oddný Eir není na islandské kulturní scéně žádným nováčkem. Coby blízká přítelkyně známé islandské umělkyně Björk se podílela na písňových textech alb Vulnicura a Biophilia. Pracovala jako galeristka, zajímá se o archeologii a filozofii, věnuje se ekologickému aktivismu a také, jak sama říká, chovu ovcí na poloviční úvazek. Všechny tyto činnosti a zájmy se odrážejí i v románu Láska v troskách, který v roce 2021 vyšel v překladu Lucie Korecké v nakladatelství Bourdon.
Oddný Eir se uvelebila v žánru takzvané autofikce, která spojuje autentickou výpověď s fikčními prvky. Zaměřuje se na komorní příběhy bez výrazné dějové linie, zkoumá nejbližší prostředí postav a soustředí se především na jejich vnitřní svět. Zájem o tento žánr zažehl v roce 2009 autobiografický opus Můj boj norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda. Obsáhlá a velmi otevřená zpověď, v níž autor nešetřil ani své nejbližší, vyvolala v Norsku pozdvižení. Mluvilo se o ní jako o „literární reality show“ či „performativním biografismu“, diskutovalo se o tom, kde jsou hranice dobrého vkusu. Podobnou debatu, i když v poněkud jiném měřítku, jsme koneckonců zažili i v Česku v souvislosti s vydáním Možností milostného románu Jana Němce. O trvající oblibě autofikce svědčí nedávné znovuobjevení dánské spisovatelky Tove Ditlevsen, jejíž Kodaňská trilogie právě vychází v překladu Lady Halounové. Ditlevsen vypráví o svém nelehkém životě poznamenaném závislostí na sedativech a krachem manželství. Vzhledem k tomu, že pocházela z chudé dělnické rodiny, je pro ni jedním z témat i sociální mobilita a postavení ženy ve společnosti. Autofikce však nemusí být nutně drásavé čtení, jak ukazuje kniha Oddný Eir, která se svým pojetím více blíží křehké poetice Vyšlapané čáry z pera spisovatelky Sary Baume.
Na rozdíl od své irské kolegyně ovšem Oddný Eir neřeší krizi pětadvacátníků, ocitá se spíše už na prahu krize věku středního. Její startovní výbava je nicméně podobná: čerstvě rozvedená spisovatelka se pokouší v rozbouřeném světě znovu nalézt rovnovážný bod. S novým partnerem, ornitologem, jemuž něžně přezdívá Ptáčník, vyráží na objevné výpravy po Islandu a hledá místo pro společné soužití. Na cestách si zapisuje postřehy, dumá nad všemožnými společenskými, filozofickými a ekologickými otázkami. Mnohé z nich přitom probírá i se svým bratrem Uglim, k němuž ji poutá silné sourozenecké pouto, ne nepodobné tomu, jaké mezi sebou měli básník William Wordsworth a jeho sestra Dorothy. Hlavní hrdinka se na místo, kde sourozenci bydleli, dokonce vydá, aby zjistila, „jestli se z prostorového uspořádání domu dá vyčíst, jaké povahy byla jejich vzájemná blízkost. Jestli bych se od nich nemohla něco naučit.“ Ostatně po způsobu, jak vytvořit láskyplný domov a zároveň nepřijít o svůj osobní prostor, se autorka v knize pídí vlastně neustále. A po jedné potřebné hádce s Ptáčníkem dojde k názoru, že blízkost musí být jako tekoucí voda, nesmí přestat proudit a zatuchnout.
Román má podobu nedatovaného deníku; časové ukotvení poskytují názvy křesťanských i pohanských svátků, jako jsou například svátek svaté Lucie či oslavy zimního slunovratu, což do jisté míry odráží inkluzivní severský přístup ke starým i novým tradicím. Zásadní roli hraje v románu krajina, v níž spisovatelka odkrývá polozapomenuté příběhy, zejména je-li zrovna ve společnosti bratra-archeologa, a vydává se ve stopách jejich hrdinů. Jen tak totiž možná narazí na vysněné zákoutí, kde se bude chtít spolu s Ptáčníkem usadit a zvát sem na návštěvu své blízké a přátele, které rovněž nazývá zvířecími jmény jako Sova či Rybák.
Krajina podněcuje fantazii, a tak autorka prostřednictvím různých asociací vzpomíná na vyprávění svých babiček, zamýšlí se nad životem dávných předků a nad proměňujícím se vztahem člověka k přírodě a životnímu prostředí vůbec. Současné lidstvo má tendenci na krajinu pohlížet jako na obchodovatelnou položku či stavební parcelu, což je i případ zakládání nových chatařských oblastí, abychom uvedli alespoň jeden příklad. Oddný Eir znepokojuje, když „někdo prostě odkoupí celé pozemky a nechá na nich kohokoliv po libosti stavět. Taková výstavba nebere žádné ohledy na krajinu v regionu. Postrádá vztah k půdě.“ Zároveň však podotýká, že nové osidlování z nostalgie po starých dobrých venkovských časech může být i ku prospěchu věci, protože tak lidé můžou znovu nalézt společnou řeč a stát se zase součástí něčeho většího.
Myšlenka, že je potřeba „obnovit sepětí s přírodou a s budoucností“, koneckonců zaznívá v současné skandinávské literatuře často. Zejména ty pasáže Lásky v troskách, v nichž Oddný Eir vyjadřuje touhu po nové podobě společnosti a sdílené odpovědnosti, mohou připomenout O času a vodě jejího krajana Andriho Snæra Magnasona. Magnason se v této esejistické knize zaměřuje na ledovce, k Islandu neodmyslitelně patřící, a na jejich tání v důsledku klimatické změny, což má a ještě bude mít na životní prostředí velký dopad. V této souvislosti také nelze nezmínit Knihu o moři norského novináře a spisovatele Mortena A. Strøksnese, v níž zase hlavní roli hraje ohrožený podmořský svět. Podobně jako v Lásce troskách, i v těchto dvou knížkách se prolínají osobní vzpomínky, rodinná historie a vědecká fakta, byť v odlišné míře, neboť Oddný Eir nabízí mnohem komornější čtení.
Láska v troskách nemá žádnou přímou dějovou linku, vyprávění se štěpí do drobných příhod a vzájemně provázaných osobních vzpomínek. Takováto myšlenková sbírka, ve které je místy těžké se zorientovat, pro někoho ovšem může být těžko stravitelná. Přesto Láska v troskách nabízí kvalitní čtení určené vnímavým čtenářům, kteří podobně jako Oddný Eir uvažují v širších souvislostech a záleží jim na tom, jakou stopu po sobě na světě zanechají.
Autorka recenze: Anežka Soukupová, Skandinávský dům
Oddný Eir: Láska v troskách. Přel. Lucie Korecká, nakladatelství Bourdon, Praha, 2021.
Obrázek – zdroj: nakladatelstvi-bourdon.cz/produkt/laskavtroskach/
