Mnohost překladů staroseverské literatury a jejich tematická šíře (o níž se rozepsala Kristýna Králová v článku pro iliteraturu: Staroseverský překladatelský boom – iLiteratura.cz) již dávno umožnily českým čtenářům modifikovat si představu, že staří Seveřané buď sepisovali rodové ságy vyprávějící o sporech rodin na středověkém Islandu, nebo básnili o starých bozích. Spojení staroseverské kultury s Ódinem, Thórem a Valhallou se tu zdá být tak automatické, až fakt, že drtivá většina staroseverské literatury byla zapsána v již křesťanském prostředí, může mnohého čtenáře zarazit.
Právě na křesťanský aspekt staroseverské literatury se zaměřil tým badatelů pod vedením Jiřího Starého z FF UK, který si uložil za cíl zmapovat literární památky vztahující se křesťanství ve středověké Skandinávii, a to jak ty, pro něž „je křesťanství předmětem či objektem popisu“ (s. 14), tak ty, které sice nehovoří primárně o faktech týkajících se křesťanského živlu v tomto prostoru, ale které tak či onak (například na stylistické rovině či svou eschatologickou interpretací) odrážejí křesťanský pohled na člověka a svět.
A materiálu je to víc, než bychom možná tipovali. Kniha na první pohled zaujme (či zarazí) svou obsáhlostí – čítá na osm set stran. O to víc zarazí – jak zmiňuje Jiří Starý v rozsáhlé úvodní studii –, že křesťanské staroseverské literatuře je věnována (i na mezinárodní úrovni) minimální pozornost. Starý to vysvětluje vícero faktory: jedním z hlavních je pravděpodobně složitost samotné definice křesťanské literatury – v kontextu Skandinávie je tato otázka o to složitější, že christianizace zde probíhala pomalu a s obtížemi (což bylo dáno i rozsáhlostí území a zakořeněností pohanského myšlení a vnímání světa v myslích Seveřanů), docházelo zde k „regresím“ zpět k pohanství a i když země třeba i oficiálně přestoupila na křesťanskou víru (jako Island roku 1000), jednalo se o konverzi společenských elit, která měla převážně politické důvody (v případě Islandu norský král Óláf Tryggvason zakázal islandským lodím vplouvat do norských přístavů a uvěznil syny islandských velmožů, dokud se Islanďané nezavázali k přijetí nové víry) a byla podmíněna všemožnými úlitbami (pokřtění Islanďané z našeho příkladu mohli i nadále neveřejně obětovat svým bohům).
Jakkoliv lopotně se ve Skandinávii křesťanství prosazovalo, doklady o něm nacházíme v průběhu celého středověku. Kniha je rozdělena do sedmi tematických oddílů; první nám přibližuje křesťansky laděné runové nápisy, druhý je věnován velkému šiřiteli nové víry, norskému králi Óláfu Tryggvasonovi, další prvnímu a asi největšímu skandinávskému světci svatému Óláfovi a dánskému národnímu světci Knutu IV. Příběhy o osudech největších propagátorů křesťanství na Severu doplňují ságy zachycující životy a činy islandských biskupů. Možná více než odrazy „velkých dějin šíření křesťanství“ však zaujmou drobnější, ale v praxi o to důležitější náboženské texty, které autoři zahrnuli do oddílů Křesťanská dějeprava a nauka (zahrnující původní i přeložená kázání či skaldskou poezii na biblická témata psanou staroseversky i latinsky) a Život křesťana ve skandinávském středověku. Texty z prvního jmenovaného oddílu patří k dílům dochovaným ve vůbec nejstarších rukopisech a jejich vznik lze datovat do 12. století; sepisovaly a četly se tedy ještě dříve, než přišel „boom“ klasické ságové literatury. Půvabnou součástí posledního oddílu tvoří „vandalské nápisy v runách“ pořízené farníky na stěny kostelů, lavice či vybavení kostelů. Na nich se můžeme dočíst například to, že jistého Þorsteina sedícího kostele v Tornby v Dánsku ráno o letnicích kolem roku 1200 velmi potěšila kostelní hudba, či že Johannes Óláfsson z Kalmaru si kolem roku 1550 sloupu v kostele v Runstenu na Ölandu stěžoval, že „kněz by měl umět číst a psát runy“ (s. 719).
Těžko na omezeném prostoru recenze shrnout šíři témat, o nichž kniha pojednává. Jedná se totiž o rozsáhlou syntézou historických, religionistických a literárněhistorických okolností, z nichž staroseverská křesťanská literatura vyrůstá; přesto je pojata přehledně a pevnou rukou provede i tématu neznalého čtenáře mnohostí aspektů, které je nutno pro recepci překládaných textů (které tvoří samotné jádro publikace a jejichž délka sahá od několika řádků po sto stran) alespoň v hrubých obrysech znát. Každý u tematických oddílů je uvozen přehlednou studií, nechybí ani chronologické tabulky, či podrobnější vhledy do poetologických otázek; každé přeložené dílo je navíc uvedeno podle potřeby tu obšírnějším, tu méně rozsáhlým vstupním komentářem a samozřejmostí je poznámkový aparát (který v případě překladů děl však skutečně slouží především k pochopení čteného a neruší zbytečným informačním balastem).
Troufám si tvrdit, že míra akademičnosti a čtenářské vstřícnosti je v knize Jen Pekla se bojím vybalancována velmi dobře a skvěle slouží svému účelu: tedy umožnit čtenáři vhled do dosud nejen v našich končinách prakticky zcela opomíjeného korpusu staroseverských textů, jež tvořil neoddělitelné myšlenkové i literární podhoubí pro díla mnohem známější.
Autor recenze: Jan-Marek Šík, Skandinávský dům
Jen Pekla se bojím: Staroseverská křesťanská literatura. Ed. Lucie Korecká, Kateřina Ratajová, Jiří Starý, David Šimeček. Přel. Ondřej Himmer, Markéta Ivánková, Lucie Korecká, Magda Králová, Marie Novotná, Kateřina Ratajová, Jiří Starý, David Šimeček, Pavel Vondřička. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Praha 2022.
