Dvě krátké autobiografické prózy světoznámé finskošvédské spisovatelky a malířky Tove Jansson vycházejí v souborném vydání. Dcera sochaře a Fair play poetickým způsobem přibližují dvě významná životní období této svérázné autorky.
„Vím toho hodně, co neříkám.“
Finskošvédskou spisovatelku, malířku a ilustrátorku Tove Jansson (1914–2001) si většina lidí spojuje s příběhy o mumincích. Mnohem méně se však ví, že psala i díla o mezilidských vztazích určená dospělým, z nichž česky vyšel např. román Kniha léta (Sommarboken, 1972, č. 2011) nebo sbírka povídek Cestovat nalehko (Resa med lätt baggage, 1987, č. 2017). Do této kategorie patří i dvojice krátkých próz s autobiografickými prvky Dcera sochaře (Bildhuggarens dotter, 1968, č. 2002 a 2022) a Fair play (Rent spel, 1989, č. 2022).
V Dceři sochaře líčí Jansson své šťastné dětství plné her a fantazie v helsinské čtvrti Skatudden (fin. Katajanokka). Zaměřuje se zejména na domov a vztah k rodičům: láskyplný k obětavé matce Signe a poněkud komplikovaný k bohémskému otci Viktorovi. Ve Fair play popisuje skrze příběhy Jonny a Mari soužití se svou životní láskou, grafičkou Tuulikki Pietilä.
Nejvýraznějším společným rysem obou textů je epizodičnost. Nejedná se totiž o klasické autobiografie přibližující nejdůležitější životní chvíle, ale spíše o soubory krátkých povídek. Označení autobiografický text je tedy poněkud zavádějící, zejména proto, že sama autorka je takto otevřeně necharakterizovala.
I přes poměrně úsporný jazyk a nevelký rozsah jednotlivých povídek dokáže Jansson mistrně zachytit atmosféru, zvuky a vůně a zcela přenést čtenáře do svého světa. Pozornost je zaměřena na vztahy mezi postavami a líčení jejich pocitů, zatímco skutečné dějinné události (jako např. občanská válka nebo pašování alkoholu za prohibice) jsou zmiňovány pouze v náznacích. Autorka nezřídka kombinuje reálné a smyšlené a nutí čtenáře použít fantazii.
Oběma texty prostupují dvě základní témata v životě Tove Jansson: láska a práce. Práce, která v jejím případě znamená umění, hraje zásadní roli, neboť Jansson pocházela z umělecké rodiny (otec byl sochař, matka ilustrátorka) a umění ji obklopovalo od útlého dětství. Jak láska, tak práce také nabízejí klid a bezpečí v bouřlivém světě. Měla rovněž kladný vztah k přírodě: léto trávila na chatě u moře a často se starala o různá zvířata, která si podle ní zaslouží stejná práva jako lidé.
Velmi zdařilé je vydání dvou textů v jedné knize, kdy se každý text čte z jiné strany, neboť díla se navzájem doplňují a prolínají a dohromady tvoří zajímavý celek vykreslující život této slavné umělkyně. I přes temnější a melancholičtější ladění některých povídek je celkové vyznění spíš pozitivní a naplněné radostí ze života.
V případě knih Dcera sochaře a Fair play dokonale platí následující věta, která se objevuje v prvním z textů: „Vím toho hodně, co neříkám.“ (s. 27). Díla proto vyžadují přemýšlivé čtenáře, kterým nevadí číst mezi řádky a zapojit vlastní představivost, a kteří zároveň nehledají faktografii, ale umělecký zážitek.
Autorka recenze: Kateřina Jagošová, Skandinávský dům
Tove Jansson: Dcera sochaře, Fair play. Přel. Naďa Bilincová a Jana Satrapa Holá. Argo, Praha 2022.
Úvodní obrázek – zdroj: https://argo.cz/knihy/dcera-sochare-fair-play/
