Švédský spisovatel Henning Mankell (1948–2015) byl praotcem moderních severských kriminálek. Knihou Vrazi bez tváře, vydanou původně již roku 1991, startuje jeho populární dvanáctidílná série s komisařem Wallanderem, která se později stala předlohou také pro televizní seriálové zpracování s Kenethem Branaghem v hlavní roli.
Příběh začíná slibně (v rámci žánru, samozřejmě) nálezem dvou obětí: brutálně zavražděného seniora a jeho ženy, která se s vážnými zraněními potácí na hranici smrti. Než žena podlehne, vyřkne jediné slovo: „cizí“, které velkou měrou nasměruje část vyšetřování. S ohledem na brutalitu činu se však policisté zdráhají připsat tento čin osobě obětem zcela neznámé. Hledají proto skrytá tajemství starých manželů a současně člověka, který by pro takové jednání mohl mít motivaci. Záměrně píši „policisté“, neboť na rozdíl od řady jiných románů zde celé vyšetřování nestojí jen na hlavním komisaři, ale je jasně vykreslena důležitost týmové práce a zapojení mnoha kolegů v policejním sboru. Ústřední postava, komisař Wallander, je pak ale v pravém slova smyslu typický severský vyšetřovatel, jak je známe ze současných detektivek a thrillerů – morous s problémy s alkoholem, neutěšenou rodinnou situací, ale na druhou stranu také oplývající intuicí, inteligencí a občas nadlidskými fyzickými výkony.
Příběh nabídne několik možných zajímavých závěrů, avšak způsob, jakým je nakonec pachatel odhalen, a zejména pak motiv celého činu pro mě byl zklamáním, bylo mi líto nevyužitého potenciálu. Množství slepých uliček a návnad, které nakonec vyzněly do ztracena, je poněkud samoúčelné hraní si se čtenářem, které mi během poslechu audioknihy začalo připadat protivné.
Pro čtenáře/posluchače může být překvapivé, že v knize z roku 1991 se významně řeší problematika migrace, zejména pak ze zemí bývalého východního bloku. Postoje některých postav přitom připomenou výroky českých odpůrců uprchlíků z posledních let – je až zvláštní, jak moc podobné si přitom i s odstupem téměř třiceti let jsou.
Kniha má několik „akčních“ scén, i přesto působí rozvláčně, zejména v porovnání s moderními thrillery, psanými nástupci Mankella. Pro čtenáře zvyklého na dynamické příběhy z posledních let může tento román postrádat dostatečný spád. Chyběla mi také možnost většího napojení se ať už na hlavního hrdinu, nebo na některou z vedlejších postav – v tomto případě mi postavy byly vlastně víceméně „jedno“ a musím přiznat, že žádného z kolegů Wallandera si nyní, s odstupem několika měsíců od poslechu audioknihy, ani nedovedu vybavit.
Načtení audioknihy se ujal Jiří Vyorálek. Jeho hlas je příjemný, k detektivnímu příběhu se perfektně hodí. Jednotlivé postavy dobře intonačně odlišuje a emoce udržuje v přiměřené míře a nijak nepřehrává. Jedině snad ztvárnění Wallanderova protivného senilního otce mi připadalo poněkud komické. Problematické pro mě bylo, když Vyorálek ke svému zastřenému hlasu dodával extra drsňácký punc – jsem zvyklá audioknihy poslouchat při chůzi po městě a v takových momentech jsem ani při vysoké hlasitosti nebyla schopna hercovým slovům rozumět. Při zvýšení hlasitosti pak navíc vynikly jednotlivé sípavé nádechy herce, od jejichž rušivosti jsem se poté, co jsem je zaznamenala, těžko odpoutávala.
Celkově jde o detektivní román s průměrným příběhem. Pro dnešního čtenáře zvyklého na dějový spád je tempo knihy přeci jen trochu lenivé a pro mě nejsilnějším dojmem nakonec zůstává pachuť z poněkud odfláknutého konce.
Henning Mankell: Vrazi bez tváře (audiokniha). Překlad: Dagmar Hartlová. Čte: Jiří Vyorálek. Vyd. OneHotBook, 2014. Délka nahrávky: 9 hodin 25 minut.
Autorka recenze: Lucie Karalová
