Jeden z nejúspěšnějších, nejznámějších a nejpřekládanějších finských spisovatelů, Mika Toimi Waltari, se narodil 19. září 1908 v Helsinkách, v nichž prožil celý svůj život a jejichž atmosféru mistrně zachytil ve svých dílech. Napsal mnoho kratších i delších prozaických textů, divadelních her, filmových scénářů a textů ke komiksům. Největší popularitu mu však přinesly velkolepé historické romány zachycující přelomové okamžiky světové historie.
Waltariho otec působil jako farář, ale zemřel, když bylo Mikovi pouhých 5 let. Tato ztráta spisovatele poznamenala na celý život a promítla se i do jeho děl. Kariéru spisovatele zahájil v pouhých 17 letech, kdy se pohyboval kolem významné umělecké skupiny Nosičů pochodní (f. Tulenkantajat) a poznal řadu předních finských autorů.Na univerzitě začal nejprve studovat teologii, později však přešel k historicko-lingvistickému zaměření. Studium ukončil diplomovou prací na téma lásky, která ve své době vzbudila pohoršení. Na literárním poli prorazil románem Suuri illusioni (Velká iluze, 1928, č. 2016) o životě tehdejší mladé helsinské generace. O rok později vydal cestopisně laděné dílo Yksinäisen miehen juna (Vlak osamělého muže, 1929, č. 2018) o cestě do Istanbulu, během níž se na několik hodin zastavil i v Praze.
Na počátku 30. let 20. století se Waltari stal spisovatelem na plný úvazek a jako jeden z mála byl schopen se psaním uživit. Jeho specifickým žánrem byly tzv. malé romány (f. pienoisromaanit). Jednalo se o kratší, obvykle psychologicky laděné prozaické útvary vysoké literární kvality. Do této skupiny spadá například psychologicky propracovaný text z venkovského prostředí Vieras mies tuli taloon (Cizinec přichází, 1937, č. 1941 a 2005), Ei koskaan huomispäivää (Už nikdy nebude zítra, 1942, č. 1995) o problematice viny a trestu či Kultakutri (Plavovláska, 1948, č. 1995) o neutěšeném životě mladé prostitutky. Na konci 30. let začal psát také oblíbenou sérii detektivek spojenou postavou komisaře Palmua, podle níž vzniklo i několik neméně úspěšných filmových adaptací.
Během zimní a pokračovací války se Waltari podílel na tvorbě vlastenecké propagandy zaměřené na sovětskou špionáž ve Finsku a Pobaltí. Z této doby pocházejí dvě reportáže Totuus Virosta, Latviasta ja Liettuasta (Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě, 1940) a Neuvostovakoilun varjossa (Ve stínu sovětské špionáže, 1942).
V poválečném období tvořil Waltari především rozsáhlé historické romány, z nichž mezinárodně nejznámější a nejčtenější je Sinuhe egyptiläinen (Egypťan Sinuhet, 1945, č. 1965) odehrávající se ve starověkém Egyptě. V popisu života lékaře Sinuheta a tehdejší situace lze nalézt souvislost s děním v Evropě během 2. světové války. Dodnes populární román byl přeložen do 41 jazyků a roku 1954 podle něj dokonce vznikl hollywoodský film. Z práce na Sinuhetovi se Waltari vypisuje v metarománu Neljä päivänlaskua (Čtyři západy slunce, 1949, č. 1976). Popisuje zde zároveň své celoživotní problémy s nespavostí, depresemi a alkoholismem. Dalšími významnými historickými texty je například dvojice románů Mikael Karvajalka (Krvavá lázeň, 1948, č. 2002) a Mikael Hakim (Šťastná hvězda, 1949, č. 2002), v níž se Fin Mikael dostává v 1. polovině 16. století z rodného Turku až do Osmanské říše. Mystický román v deníkové formě Johannes Angelos (Pád Cařihradu, 1952, č. 1975) zase vypráví o obléhání a dobytí Konstantinopole a následném pádu Byzantské říše roku 1453. V dílech Valtakunnan salaisuus (Jeho království, 1959, č. 1974) a Ihmiskunnan viholliset (Nepřátelé lidstva, 1964, č. 1999) se Waltari pro změnu navrací k počátkům křesťanství. Všemi jeho texty prostupuje požadavek lidskosti, tolerance, nenásilí a lásky k bližnímu a důraz na svobodu jedince.
Waltari si ale rozhodně neužil pouze obdiv. Z mnoha kruhů naopak zaznívala silná kritika jeho děl. Levicové kruhy nemohly snést idealismus a křesťanský pohled na svět, konzervativcům zase vadilo příliš otevřené líčení erotiky. Nevoli budilo také obrovské množství textů, které Waltari vytvořil. Často proto publikoval pod pseudonymem a řada děl se vynořila až po jeho smrti. Zemřel 26. srpna 1979 na rakovinu plic.
Autorka článku: Kateřina Jagošová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: commons.wikimedia.org
