Mia Kankimäki se na prahu čtyřicítky a na pokraji vyhoření odhodlá k radikálnímu kroku: dá výpověď v práci a odjede do Japonska za svou spřízněnou duší Sei Šónagon, středověkou dvorní dámou a básnířkou, z jejíchž bystrých, nadčasových textů se čtenáři rozbuší srdce i tisíc let po jejich napsání. Mia, jejímž cílem je o svých dobrodružstvích – a o Sei – napsat knihu, během pátrání po záhadné dvořance objevuje taje japonské kultury, rozjímá o smyslu života nad šálky sytě zelené mačči, toulá se v pitoreskních kjótských uličkách a ve stínech starobylých chrámů, zakouší hořkosladkou nostalgii při pohledu na padající kvítky dechberoucích sakur. Z jejích zážitků vzniká jedinečný příběh – osobní cesta, na jejímž konci možná najde sebe samu.
MŠ: Po úspěchu vaší knihy Ženy, které mi nedají spát v češtině nedávno vyšel také váš debut Věci, které mi nedají spát, v němž se vydáváte do Japonska po stopách středověké dvorní dámy Sei Šónagon, o níž chcete napsat knihu. Dělí vás 8000 kilometrů a tisíc let a úspěch či neúspěch celého projektu je ve hvězdách. Vybavíte si ještě pocit, s níž jste seděla v letadle z Helsinek do Kjóta, doslova napůl cesty mezi dvěma světy?
MK: Pamatuju si, že jsem se strašlivě bála. V práci jsem si vzala sabatikl, vystěhovala byt, přesunula se do podkroví k rodičům a na cestu ještě ke všemu odjela němá, protože mě chřipka připravila o hlas. Celý můj plán byl naprosto šílený: hodlala jsem napsat knihu o jedné z největších klasiček japonské literatury a ani jsem neuměla japonsky. I přílet do Kjóta byl šok: vlhké horko bylo příšerné a ubytování velmi, velmi základní. Ale za nějakou dobu, poté, co jsem se vzpamatovala z jetlagu a prvotního otřesu, mě zaplavila obrovská radost z toho, že jsem se za tím dobrodružstvím vydala, že si plním sny, jsem svobodná a mám možnost ponořit se do světa Sei Šónagon. Cítila jsem to hluboko ve svém nitru – naprostou blaženost nad tím, že jsem našla odvahu odjet. Základní myšlenkou bylo, že já, Finka žijící v 21. století, a japonská spisovatelka období Heian, máme navzdory všemu hodně společného, a tím pádem se mezi námi mohl rozběhnout jakýsi dialog. Pokud jde o samotné napsání knihy, v tom bodě to ještě byla úžasná, tajuplná a vzrušující hra – ještě jsem netušila, jak těžké to nakonec bude.
MŠ: Sei Šónagon jako spisovatelka proslula především svými chytrými seznamy, které jsou překvapivě nadčasové a aktuální i v dnešní době. Vyjmenovává v nich mimo jiné okouzlující věci, otravné věci, věci, které člověku nedají spát, ale také praktických tipy ohledně toho, jak by si měl počínat dobrý milenec. Dokázala byste uvést konkrétní příklad seznamu, jenž vám obzvlášť utkvěl v mysli nebo vám přijde mimořádně relevantní z dnešního hlediska?
MK: Sei má oko pro detail a její seznamy jsou často nejenom neuvěřitelně trefné, ale taky poeticky krásné. Zároveň umí být i kousavou vypravěčkou se smyslem pro humor, které nic neunikne a nijak se netají se svými názory například ohledně dvořanů nebo chybujících milenců.
Příjemné věci
Když objevíte hromadu příběhů, které jste ještě nečetli. Nebo dostanete do rukou druhou část příběhu, jehož první část se vám líbila, byť se z ní často vyklube zklamání.
Někdo roztrhal dopis a zahodil ho. Při sbírání kousků si všimnete, že mnohé dokážete složit zpátky dohromady.
Trapné věci
Zamilovaný muž se opije a začne se opakovat.
Když jste o někom mluvili, aniž jste věděli, že vás dotyčný může slyšet. Je to trapné, i kdyby šlo o sluhu nebo jinou zcela bezvýznamnou osobu.
Muž, který recituje své vlastní (nepříliš dobré) básně a vykládá o tom, jak mu je ostatní vychvalují – to je trapnost nad trapnost.
Když v noci bdíte na lůžku a řeknete něco svému společníkovi, ale ten už usnul.
MŠ: Japonsko, jeho kultura a literatura, láká mnoho lidí – je tajemné, magické, exotické, jiné. Dokázala byste popsat, co přesně na něm učarovalo vám? Máte v Japonsku (v Kjótu) nějaké místo, kam se při každé návštěvě zákonitě vracíte?
MK: Miluju japonskou estetiku a tradiční kulturu v jejích mnoha formách: stará dřevěná architektura, chrámy, zahrady, divadlo kabuki, čajové umění, dřevokresby, ikebana. Zároveň mi však učaroval i onen rozpor mezi tradiční kulturou a současnou ultramodernitou, na nějž člověk v Japonsku ustavičně naráží. Samozřejmě mám ráda i místní jídlo, protože pokrmy jsou připravované tak, abyste si je vychutnali všemi smysly. Fascinuje mě naprostá oddanost různých profesionálů svému řemeslu, ať už jde o kuchaře připravujícího sushi nebo herce divadla nó, jejichž umění se dědí z generace na generaci. Je neuvěřitelné, že třeba rýžové koláčky prodávané před nějakým chrámem se už tisíc let připravují podle téhož receptu.
Od své první cesty do Japonska jsem se do Kjóta vrátila nesčetněkrát, obvykle tam jezdím na jaře nebo na podzim, kdy ve městě panuje příjemné počasí a člověk si může vychutnat chrámy obsypané buď růžovými květy sakur, nebo ohnivě rudými barvami podzimu. Miluju tichou starodávnou atmosféru, které je v Kjótu mimo turistická místa ještě plno. Jezdím na kole po tichých uličkách a podél řeky Kamo, na říčním břehu si vychutnám bento a pozoruju přitom volavky lovící ryby. Chodím do svých oblíbených chrámů a svatyní, na chrámové trhy pořádané několikrát do měsíce nebo si vychutnám šálek mačči v odlehlých čajovnách. Díky místním přátelům, kteří mají auto, se většinou dostanu i na výlet do horských chrámů a k přírodní lázním onsen. Sem tam zaskočím i do Tokia, kde si odpálím mozkové spoje zážitky z ultramoderní metropole.
MŠ: Jako úspěšná spisovatelka dobře víte, že jedna věc je brázdit cizí zemi, dělat si poznámky a sbírat výzkumný materiál, druhá potom zavřít se doma a napsat o tom knihu. Jak u vás vypadal samotný psací proces, když na něj došlo?
Psaní je trochu jako byste se snažili za bouře přeplavat Atlantik – je to nekonečná dřina, při které cítíte beznaděj i zahlcení, a navíc nemáte žádnou záruku, že někdy dorazíte do cíle. Každý spisovatel samozřejmě tvoří vlastním způsobem, ale pro mě je onen proces, kdy se z „materiálu“ stává „rukopis“, neuvěřitelně těžký a pracný. Zapracování a propojení zápisků z cest, výzkumného materiálu a dalších věcí je jako skládat puzzle; já na jejich dokončení potřebuju spoustu času, ticha, prázdný kalendář a nekonečné přepisování. Často teprve při zpracování textu pochopím, o co v něm ve skutečnosti jde. I u téhle knihy jsem hodně přemýšlela o tom, o jaký vlastně půjde žánr; chtěla jsem v ní skloubit různé typy textu a stylů a neměla pro to žádnou předlohu. Psaní mi nakonec zabralo tři roky.
MŠ: Celý proces práce na knize pro vás byl velkým přelomem a změnou životního stylu – dala jste výpověď v zaměstnání, zabezpečení a jistoty jste nechala za sebou a s nejistými vyhlídkami se vydala na dalekou cestu. Mnozí vaši blízcí to rozhodnutí považovali za bláznovství. Jak jste se vypořádávala s těžkými chvílemi a pochybnosti, které musely nezbytně přijít?
MK: Mí nejbližší moje rozhodnutí popravdě řečeno považovali za vyloženě dobré, ale mnozí další se mě i po vydání knihy neustále vyptávali, kdy se hodlám vrátit do „skutečné práce“ a „normálního“ života. Sám odjezd do Japonska byl děsivý, ale po pár dnech v Kjótu jsem věděla, že už není návratu – ani do staré práce, ani do starého bytu –, a nikdy jsem toho ani na chvilku nezalitovala. Věci se tak nějak děly, z měsíce na měsíc, z roku na rok. Ne že by existence spisovatele na volné noze neměla své těžkosti: ekonomická nejistota, život od projektu k projektu, osamělá práce, nutnost se neustále motivovat – v dobrém i ve zlém máte všechno ve vlastních rukou. Nejhorší je, když na vás uprostřed psaní knihy udeří pochybnost: má to vůbec nějaký smysl, bude z toho něco, dokončím to? Potom vám nezbývá než se den po dni soustředit na práci a doufat, že vaše nadšení pro dané téma bude stačit a ponese vás dál – a že knihu někdy vydáte.
MŠ: Vraťme se ještě k postavě Sei Šónagon. O Sei toho prakticky nic nevíme, její osobnost a povahu můžeme odhadovat jen z jejích spisků. Vám však byla navzdory nedostatku faktických informací velkou inspirací. Co byste o ní v několika větách řekla, jak byste ji popsala?
MK: Na začátku mě okouzlil Sein hlas a sebevědomí, inteligence a humor moderní ženy – připadalo mi neuvěřitelné, že čtu texty napsané dvořankou žijící před tisíci lety, a přitom mám pocit, jako by hovořila přímo ke mně, ženské z úplně jiné doby i kultury. (Tohle je výjimečné i ze světového hlediska: historicky vzato je v západním literárním kánonu jen málo textů od ženských autorek, ale největší klasici japonské literatury období Heian jsou téměř výhradně ženy.). Sei byla zároveň jakousi ranou feministkou, která lobovala za sexuální svobodu a pracovní příležitosti žen a minimálně samu sebe považovala za přinejmenším stejně schopnou a inteligentní jako muži. Se svým umem se nijak netajila, měla svérázné názory, na druhou stranu je jí vlastní i mimořádný cit pro estetické detaily. Pro mě byla tenkrát i příkladem čtyřicetileté samostatné píšící ženy, s jejímiž úvahami u lidských vztazích, psaní a světě obecně se dokážu velmi ztotožnit.
MŠ: Ve Věcech jste čtenáře vzala na fascinující cestu po Japonsku, ve své druhotině cestujete po celém světě, mimo jiné po Africe. Hodláte se v rámci své spisovatelské kariéry do Japonska ještě vrátit?
MK: Ano. Japonsko je moje velká láska a jeho kulturní tajemství bych mohla prozkoumávat do konce života – a možná to tak nakonec i dopadne.
Autorka rozhovoru: Martina Šímová
Úvodní fotka – zdroj: Wikipedia Commons, © Tommi Tuomi
