Marcela Kvello se narodila v roce 1984 v Chebu. Po studiích v Praze se v roce 2009 odstěhovala do Norska, kde od té doby žije s rodinou. Pracuje jako učitelka angličtiny a němčiny na střední škole v Levangeru. Básnická sbírka Orden og atferd (Lyrikkforlaget, 2025) je její knižní debut.
Co vás zaválo do Norska?
Občas říkám, že mladická nerozvážnost. Do Norska jsem se odstěhovala v únoru 2009, protože jsem byla po uši zamilovaná do svého tehdejšího přítele, nyní manžela. Měla jsem zrovna po Erasmu ve Vídni, toužila jsem vidět svět a čekala jsem na státnice z českého jazyka a literatury, takže jsem si řekla, že těch pár měsíců budu brát jako zkoušku jak pro náš vztah, tak i pro svou budoucnost v Norsku. Bylo štěstí, že jsem v podstatě hned po příjezdu začala pracovat na částečný úvazek v místní školce, což mi dost pomohlo i s jazykem. Viděno zpětně, měly to se mnou chudáci děti asi těžké. Do té doby jsem se učila norštinu pár měsíců z učebnice pro samouky, a to mi v záplavě místního dialektu moc nepomohlo. Ale naštěstí jsme to všichni ve zdraví přežili. Po roce a půl se mi podařilo najít si práci na střední škole, časem jsem se vdala, přivedla na svět dvě děti, no a dnes mám dvojí občanství a občas nechápavě přemítám, jak se to vlastně všechno semlelo.
Máte nějaké oblíbené stereotypy o Norsku či Norech, které podle vás nejsou pravdivé?
Jeden klasický se mnou sdílí domácnost. Norsko je pro mnohé synonymem pro ráj rybářů a lidé věří, že typický Nor spořádá kila ryb ročně, ale můj manžel si dá k večeři cokoli jiného než rybu. Sám říká, že má trauma z dětství, kdy ho matka nutila jíst vařenou tresku s bramborami, takže od té doby se rybám opravdu vyhýbá jako čert kříži. A takových případů mám ve svém okolí víc.
Říká se taky, že Norové se rodí s lyžemi na nohou a výlety na běžkách jsou součástí každého zimního víkendu. Je sice pravda, že běžky jsou tu oblíbené, ale v porovnání s Českem zase nevidím tak veliký rozdíl. Někdo to miluje, ale spousta mých kolegů tvrdí, že zimu klidně přežije v teple u krbu bez toho, aby se museli drápat někam do kopce. Nakonec je to asi jako všude jinde – něco na těch stereotypech určitě je, ale rozhodně neplatí pro všechny.
Už řadu let publikujete svoje texty na sociálních sítích, mimo jiné postřehy z Norska na stránce Sob na smetaně. Probudila se ve vás spisovatelská duše až v Norsku?
K psanému slovu mám hodně blízko odjakživa. Asi je to i tím, že jsem svým založením spíš introvertka. Ze studií si pamatuji poznámku od vedoucí semestrální práce, že můj text sice nemá vědeckou hodnotu, ale velice dobře se čte. Tenkrát mě to urazilo, ovšem dnes jí dávám za pravdu. To, že jsem začala psát víc až v Norsku, má možná co dočinění i s tím, že jako emigrant člověk automaticky přichází o kus svého já, hledá si svůj prostor, zápasí s jazykem a může mít pocit, že není schopný přesně vyjádřit, co si myslí. Takhle nějak a také ze stresu ze stěhování do nového domu vznikl tenkrát Sob na smetaně – zkrátka jsem potřebovala únikovou cestu a něco, co by bylo jen moje. No a pak už jsem si tuto stránku nechala, protože se kolem ní utvořila příjemná komunita sledujících. Část z nich jsou krajané z Česka nebo Slovenska, kteří procházejí podobnou zkušeností, část tvoří učitelé, protože postřehy z norského školství jsou Sobovou nedílnou součástí, no a zbytek jsou lidé, kteří se buď zajímají o život v zahraničí, nebo mají jen potřebu číst na sociálních sítích něco nekonfliktního. To je v současné době docela oříšek.
Váš knižní debut, básnickou sbírku Orden og atferd z prostředí školní třídy, vydalo menší, ale etablované nakladatelství Lyrikkforlaget, které se na poezii a krátké prozaické texty specializuje. Byl proces hledání norského nakladatele obtížný?
Lehké to rozhodně nebylo. Když jsem se odhodlala zkusit štěstí, poslala jsem rukopis postupně do několika větších a známějších nakladatelství, ale odpověď byla pokaždé zamítavá. Asi se není čemu divit, protože i když Norové hodně čtou, nejvíce se prodávají buď zavedení autoři, nebo detektivky a knihy o životním stylu. Poezie ze školního prostředí zkrátka tolik netáhne, navíc je debutující spisovatel automaticky v nevýhodné pozici. Když jsem rukopis poslala do Lyrikkforlaget, vůbec jsem nečekala pozitivní odpověď, takže když nakonec přišla, dokonce v podobě dopisu, byla jsem z toho lehce v šoku.
Školní třída bývá hojným inspiračním zdrojem pro romány či seriály, ale u poezie to myslím spíš překvapí. Kde se ten nápad vzal a jak probíhala volba názvu sbírky?
K první básni se váže naprosto konkrétní moment. Seděla jsem tenkrát jako dozor u pololetních prací z matematiky. Bylo to na jaře, venku bylo ještě šero, padal déšť se sněhem, foukalo. A půl hodiny po zahájení testu dorazila do třídy dívka, promočená, vystresovaná, svezla se na židli a zírala střídavě na zadání před sebou a ven z okna. Přemýšlela jsem tenkrát o tom, proč přišla pozdě, co se stalo, jak asi bude hodnocená její práce. Tak vznikla báseň Mattestykke (Příklad), která je, stejně jako všechny ostatní v mé sbírce, psaná jako věnování.
Tahle první báseň publikovaná na Instagramu měla u kolegů a známých poměrně velký ohlas, což mě nakoplo, a tak jsem zkusila další básně s totožnou formou. Když jich přibylo, přišel nápad se sbírkou třiceti básní, které by reprezentovaly celou třídu, a mě napadlo, že by se s nimi třeba dalo podniknout víc než se jen předvádět na Instagramu. Nakonec je básní 31, protože mi úplně ke konci došlo, že každá třída potřebuje i učitele, a tak je v závěru knihy jedna věnovaná právě jemu.
Název sbírky Orden og atferd odkazuje ke dvěma výrazům, kterými se v Norsku hodnotí chování. Kdybych měla sbírku přeložit do češtiny, asi bych zvolila titul „Známka z chování“. Napadl mě relativně brzy v procesu psaní, protože většina básní odkazuje k chování, které my jako učitelé vnímáme, ale ne vždy je nám jasné, co se za ním skrývá. Zkrátka vidíme symptom, ale ne příčinu. Třiceti básněmi a třiceti osudy se tedy snažím ukázat, jak různorodá školní třída často je a kolik toho o jejích žácích či studentech (ne)víme.
Sbírka vyšla před půl rokem. Máte už na ni nějaké ohlasy?
Necelý měsíc po vydání knihy jsem v místní galerii uspořádala křest se čtením a byla jsem překvapená, kolik lidí tam dorazilo a jak pozitivní ohlasy zazněly. Byla jsem také pozvaná na veřejné čtení do knihovny a objevila jsem se v místních novinách. V únoru mě čeká čtení na konferenci pro vedení škol z celého kraje, na což se jednak moc těším a jednak jsem z publika dost nervózní. Mnoho kolegů a místních mi fandí i z toho důvodu, že jako cizinka píšu poezii v norštině. Nejvíc mě ale potěšilo, že učitelé dramatického oboru z nedaleké školy se rozhodli sbírku použít ve školním představení. Když jsem pak viděla video, v němž studenti nejen recitují mé básně, ale upravují si je do místního dialektu a tím si je přisvojují, docela mě to dojalo.
Potenciální čtenáře z řad dospělých i teenagerů myslím může zaujmout povedená obálka. Měla jste možnost ji ovlivnit?
Měla jsem poměrně jasnou představu, že vzhledem k tématu bych chtěla mít na obálce odkaz ke street artu, postavu v kšiltovce a jako základ zelenou barvu. Tajně jsem snila o obálce s dílem Staaleho Gerhardsena, který tvoří právě street art a kromě jiného se podílel na výzdobě několika škol, ale to by pak byl mnohem větší projekt pro jiný typ nakladatelství, protože Staale je opravdu pan umělec. S výsledkem jsem ale velice spokojená, a pokud vím, líbí se i ostatním.
Když srovnáte psaní v norštině s psaním v češtině, v čem se pro vás liší? Co vám při psaní na norštině vyhovuje více než na češtině a naopak?
Co se týče poezie, mám pocit, že v norštině jsem mnohem přímější, zatímco česky se schovávám za jinotaje. Může to souviset i s tím, že skrze cizí jazyk mi slova nepronikají tolik k srdci, jako když používám mateřštinu. Tím, že žiju v Norsku a většina mých prožitků a vjemů je skrz norštinu, připadá mi často, že je umím vyjádřit lépe, než by se mi to podařilo v češtině. Vždycky ale záleží na kontextu.
Hodně lidí se mě ptá, jestli sbírku vydám i v češtině, ale nevím, jak se k tomu postavit. Zatím mám pocit, že všechny moje pokusy přeložit nebo přebásnit vlastní texty neskončily úplně tak, jak bych si představovala.
Jako dlouholetá učitelka na norské střední škole znáte norský školský systém velmi dobře. Čím je specifický? Co na něm oceňujete a jaké výzvy naopak přináší?
Asi největší rozdíl oproti českým školám od začátku vidím v tom, že učitel a žák/student jsou v norském školství podstatně rovnocennější partneři se společným cílem. Mnohem více se tady diskutuje, debatuje, problémy se řeší primárně dialogem a restrikce bývají až posledním řešením. Učiteli to umožňuje proniknout ke studentům blíž a lépe je pochopit a studenti pak k učitelům chovají o poznání větší důvěru.
Samozřejmě to má i své stinné stránky a v poslední době se stále častěji diskutuje o tom, že norské školství potřebuje pevnější a jasnější pravidla. Třeba v otázce mobilních telefonů už se to opravdu děje a mobily jsou nyní na základních školách zakázány i o přestávkách, na středních školách platí zákaz používání telefonu během vyučování. Jako pedagožka to rozhodně vítám, protože za ta léta vidím velký rozdíl v tom, jak dlouho studenti dokážou udržet pozornost.
Jak se vám obecně v Norsku žije?
Žiju v malém městečku v kraji Trøndelag ve středním Norsku, kde na rozdíl od jiných oblastí nejsou divoké fjordy a vysoké hory, ale v současné době bych neměnila. Mám práci, která je sice mnohdy psychicky náročná, ale pořád mě baví a naplňuje mě, oceňuji, že většina místních jsou naprostí pohodáři, kteří si na nic nehrají, a ve volných chvílích jsem se naučila relaxovat v přírodě, jež připomíná víc Šumavu než divoký sever. Díky tomu už se umím vyrovnat i s dlouhými zimními večery, kdy se stmívá ve tři hodiny odpoledne. Zvláště listopad mi v tomhle dlouho připadal nekonečný. Poslední roky si ho ale neskutečně užívám, protože si dělám takový soukromý, klidný advent. Ten opravdový, prosincový, je totiž pro matky a učitelky vždycky stres. A tak si v listopadu ráno nad hrnkem čaje a u svíčky přečtu pár stránek z předem pečlivě vybrané knížky a pak už mě tma nemůže rozházet. A doporučuji to všem, určitě to bude fungovat i v Čechách.
Pracujete nyní na něčem dalším?
Pokračuji s poezií, píšu vlastně každý den a část textů končí na Instagramu nebo Facebooku. Jestli se zhmotní do další sbírky, to ještě nevím, ale nápad by byl. V současné době také navštěvuji kurz psaní povídek pod vedením norského spisovatele Rolfa Egnera a sním o tom, že bych učinila pokus na poli prózy. To je ale samozřejmě spíš běh na dlouhou trať. Jisté je, že mě i nadále bude provázet Sob na smetaně, a doufám, že bude stále přinášet trochu norské každodennosti do českých luhů a hájů.
První školní den
Tobě
s velkými sny
kdo nemůžeš usnout
protože břicho je plné
vlčího hladu
po novém začátku
ale místo skvělých tenisek
máš jen, co zdědíš
když doma chybí
chápavá máma
a táta je pryč
a tak necháš ofinu
zakrýt výhled
na první den
co se zdá temnější
než co předpověd
před časem slíbila
Autorka rozhovoru: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
