Majgull Axelssonová: „Rasismus ve Švédsku existuje i dnes“

V květnu 2016 přijala pozvání kampaně #ReadNordic na veletrh Svět knihy Praha a Noc literatury v Brně švédská spisovatelka Majgull Axelssonová. Ohromný úspěch u čtenářů zaznamenala románem Dubnová čarodějka, přeloženým do řady jazyků a odměněným prestižní Augustovou cenou. Román je fantazijní postmoderní experiment, dokonalá ukázka švédského magického realismu. Autorka přijela na veletrh představit svůj nejnovější román Nejmenuji se Miriam o ženě, která prošla peklem koncentračního tábora.  Při této příležitosti si s autorkou povídala Dominika Wittenberg Gašparová ze Skandinávského domu.

Ve svých knihách často píšete o lidech bez společenské moci, kteří bývají utlačováni mocnými. Co vás k tomu vede?

Vždy jsem považovala moc jako takovou a boj o ni za docela nudné téma. Přitahovala mě bezmoc a to, co s lidmi dělá. Boj za práva těch, kteří moc nemají, mi přijde zajímavý. Dlouho jsem považovala bezmoc za hlavní téma mých knih, ale už tomu tak není. Píšu spíše lidech, kterým bylo bráněno stát se součástí švédského projektu sociálního blahobytu.

Dlouhou dobu jste se tomuto tématu věnovala jako novinářka.

Ano, když jsem byla mladá a žila ve městě  Norrköping, kde se odehrává třeba román Dubnová čarodějka, začal platit nový zákon o mentálně postižených, který jim měl zaručit stejná práva jako měli všichni ostatní. Dosud třeba nemohli chodit do školy s ostatními dětmi a mnozí žili v ústavech, což byla otřesná místa. Poté se věci změnily k lepšímu. Otevřely se třeba tzv. hračkotéky, kde si postižení mohli půjčovat hračky. Speciální školy změnily své učební metody, otevírala se denní centra. O tom všem jsem v té době psala. Viděla jsem, jak pozitivní dopad to na konkrétní osudy mělo, a to mě inspirovalo. I v současné době existuje stále hodně sociálně vyloučených o kterých jsem zatím ještě nenapsala.

Vašimi hlavními postavami bývají ženy. Je za tím nějaké vědomé rozhodnutí, nebo to přichází přirozeně?

Když začínám psát, většinou žádný vědomý plán nemám. Jediné pravidlo, kterého se držím, je, aby mé postavy hrály ve svých životech hlavní roli. Ženy jsou často zobrazovány ve vztahu k mužům, zřídka ve vztazích k ženám navzájem, což může být velice zajímavé.

Majgull diskuse

Dalším motivem ke kterému se vracíte, jsou alternativní životní scénáře, které by si vaše postavy přály. Píšete o životech, které se nestaly. Přemýšlíte nad tím i v rovině osobní?

Každý den (smích). Fascinuje mě švédský fyzik a matematik Mark Stegman a jeho teorie matematického vesmíru, která říká, že existence paralelních vesmírů je možná. Rozhodneme-li se tomu věřit, otevírá se prostor pro existenci nekonečného množství světů, kde se náš život odehrává různě.

Jak by v paralelních vesmírech vypadaly vaše životy?

V jednom z nich bych určitě otěhotněla velmi mladá, zůstala žít v Nässjö a stala by se ze mě tlustá a nepříjemná bába (smích). V dalším bych byla lepší studentkou a začala psát romány mnohem dřív, ale asi by za moc nestály. Myslím, že mi muselo být nejmíň čtyřicet, aby byly dobré.

Vaše nejnovější kniha má v názvu negaci. Hrdinka se celkem jistě nejmenuje Miriam. Odkud se tedy vzala?

Zajímavé je, že název knihy přišel jako první. Poté jsem si musela odpovědět na otázku, jak se vlastně hlavní hrdinka jmenuje (smích). Věděla jsem, že bude Romka, a tak jsem zavolala romskému kamarádovi a zeptala se, jak by se mohlo jmenovat romské děvče, jehož jméno začíná na M. Ten mi řekl, že by se mohla jmenovat třeba Malika. Začala jsem studovat historii Romů během druhé světové války v Evropě, a to hlavně v Německu a Polsku. Ukázalo se, že na tom byli podstatně lépe než švédští Romové, kteří si nemohli ani koupit dům, a když odcestovali do zahraničí, třeba navštívit rodinu nebo přátele, už se do země nemohli vrátit. Až do 60. let 20. století, kdy se touto otázkou začala zabývat romská aktivistka Katarina Taikon, se jim u nás žilo opravdu hrozně.

Tato představa Švédska se mnohým lidem může zdát cizí, protože vaše země je často považována za jednu z nejpřednějších, co se týče lidských práv. Je kniha relevantní pro Švédsko i dnes?

Rasismus ve Švédsku existuje i dnes. Přichází k nám hodně romů z Rumunska, kteří často na ulici žebrají. Doufám, že i moje kniha přispěje k tomu, abychom tyto lidi nevnímali jako rasu, ale jednotlivce, kteří si vybrali určitou cestu. Díky tomu, že Malika zamlčela svůj romský původ, se jí ve Švédsku dostalo vzdělání a prožila život docela šťastně. Kdyby se ale přiznala, že je Romka, byla by přinejlepším nucena žít na ulici a nikdo by jí nedal šanci.

Majgull podpisy

Bylo docela smutné sledovat, že i Hanna, která považuje Miriam za židovku a ujme se jí po příjezdu do Švédska, má rasistické předsudky, a kdyby věděla pravdu, nikdy by ji k sobě nevzala.

Zcela určitě. O to mi přesně v románu šlo. Ukázat, že se nikdy nejedná o chybu jednotlivce, ale vše plyne z předsudků a falešných představ, které o Romech lidé mají. Ve Švédsku máme rasistickou stranu Švédští demokraté, jejíž lídr pochází z kraje Blekinge. Já obvykle říkám, že samozřejmě existují Romové, kteří kradou a podvádějí, a také jsou i lidé z Blekinge, kteří kradou a podvádějí, ale nepatří k nim všichni. Nesouvisí to s původem, je to velice individuální.

Dalo by se také říct, že v Blekinge žijí rasisté, ale ne všichni obyvatelé k nim patří.

Ano, i tak se to dá říct (smích).

Předpokládám, že knize předcházelo důkladné studium historie. Navštívila jste i koncentrační tábory?

 Ano, byla jsem v Ravensbrücku i Osvětimi a potkala jsem ženu, která je přežila. Po válce se dostala do Švédska s tzv. bílými autobusy, které přivážely přeživší na rehabilitaci. Lidé, kteří koncentrák nezažili, mají často pocit, že všichni vězni drželi pohromadě a chovali se k sobě hezky. Tak to ale nebylo, zápasili mezi sebou o každý kousíček chleba. Není pravda, že chudoba a utrpení v lidech vyzdvihují ty nejlepší ctnosti, právě naopak. Proto se musíme snažit, aby se lidé měli dobře a nemuseli žít v chudobě. Jen tak se k sobě většina lidí bude chovat vlídně, ale nejdříve musíme zajistit, aby byly uspokojeny jejich základní potřeby.

Ví se, kolik Romů do Švédska přijelo bílými autobusy?

Dohromady přišlo dvacet pět tisíc bývalých vězňů, ale ví se jen o dvou Romech. Ve skutečnosti jich ale bylo víc. Romové tehdy měli zakázáno se do země stěhovat, proto jich to zřejmě hodně tajilo, přesně jako Malika. I když je to zcela smyšlená postava, po vydání se mi ozvalo několik lidí, kteří povídali, že někdo z jejich rodiny měl stejný osud. Ve Švédsku skutečně žijí lidé romského původu, kteří se o tom neodvážili mluvit.  Nedávno mi zavolal jeden pán. Řekl, že když mu zemřela babička a oni jí prohledávali pozůstalost, ukázalo se, že byla v koncentráku. Byla to Romka, ale nikdo o jejím původu nevěděl. Musela ho celý život tajit. Myslím, že to je hodně smutné.

Pracujete teď na novém románu?

Ano, ale to je tajné (smích). Psaní mi jde pomalu, ale já si to docela užívám (smích).

 Děkuji za rozhovor!

Foto: Archiv kampaně #ReadNordic