Knut Hamsun je mnohými považován za největšího norského prozaika všech dob a po Ibsenovi za nejvýznamnějšího norského spisovatele vůbec. Jeho začátky nebyly vůbec lehké, ale později si vydobyl uznání na Skandinávském poloostrově i na celém světě. Jeho slávu však značně zkalily jeho politické názory a jeho podpora nacismu za druhé světové války. Tento týden je tomu 57 let, kdy zemřel Knut Hamsun, laureát Nobelovy ceny za literaturu.
– mládí:
Knut Hamsun, vlastním jménem Knud Pedersen, se narodil 4. srpna 1859 v Garmostrædet v Lomu ležícím v Gudbrandsdalu. Byl čtvrtým synem Pedera Pedersena, krejčího, a Tory Olsdatterové. Pocházel z chudé rodiny z Gudbrandsdalu, vyrůstal však na severu, na poloostrově Hamarøy (z kořene tohoto slova si pak přivlastnil jméno Hamsun).
Když mu bylo devět, přestěhoval se ke svému strýčkovi, který byl hluboce věřící. Knut se s ním příliš neshodl. Po několika neúspěšných pokusech o útěk se v patnácti od strýce odstěhoval. V roce 1870 odešel ze školy – po pouhých 252 dnech strávených ve škole. V roce 1873 se vrátil zpátky do Lomu a bydlel u strýce, který měl obchod v Garmo, kde Hamsun posléze pracoval. 4. října 1874 byl konfirmován. Pak začal žít jako tulák a vystřídal několik zaměstnání. V roce 1877 debutoval dílem Den Gaadefulde, které však nezaznamenalo žádný úspěch. Pak se přestěhoval do Kodaně. Ani zde se nedokázal prosadit, a tak se vrátil zpátky do Norska.
Hamsun se životem protloukal zhruba do svých 30 let. Vystřídal spoustu zaměstnání a dělal, co se dalo. Často zažíval opravdu velkou chudobu, hlad a strach ze smrti. Jednou jí byl opravdu blízko, to téměř zemřel na nedostatek potravy. Těžký život z něho udělal výjimečného jedince.
Několik let strávil také v Americe, a to v letech 1882-1884, znovu pak v letech 1886-1888. Své zážitky z Ameriky popisuje v pamfletu Z duchovního života moderní Ameriky (Fra det moderne moderne Amerikas åndliv; 1889). Zde kritizuje demokracii a liberalismus, který podle jeho názoru brání v rozvoji výjimečným jedincům.
– od Hladu k Nobelově ceně:
První Hamusnovo dílo, které získalo ohlas, byl román Hlad (1890). Zčásti autobiografické dílo popisuje výjimečného mladého muže, který se snaží prosadit jako spisovatel. Výjimečným způsobem – formou vnitřního monologu – líčí pocity člověka, který trpí chudobou a nedostatkem jídla, člověka rozpolceného, který se snaží být nonkonformní na pozadí norského hlavního města, Kristianie. V některých ohledech tento román předpovídal dílo Franze Kafky a ostatních spisovatelů 20. století s jejich vnitřními monology a bizarní logikou. Toto dílo bylo opravdu přelomové a mnozí ho považují za první modernistický román ve Skandinávii, ne-li v celé Evropě.
Pak přicházejí další romány jako např. Mystérie (Mysterier; 1892), Pan (1894) a Viktorie (Victoria; 1898). Z jeho rané tvorby jsou tyto romány nejzdařilejší, mnozí je považují za nejlepší v celé Hamsunově tvorbě.
V roce 1898 se Hamsun oženil s Bergljot Göpfertovou, rozenou Bechovou, s kterou měl dceru Victorii. Ale v roce 1906 se rozvedli. Hamsun se pak v roce 1909 oženil s Marií Andersenovou (1881-1969), se kterou žil až do konce svého života. Marie Andersenová byla mladá nadějná herečka, ale po svatbě svou kariéru ukončila a jela s Hamsunem do Hamarøy. Později se věnovala psaní, napsala dva memoáry o jejich společném životě. Byla také autorkou úspěšných knih pro děti. V Hamarøy si koupili statek (1911) s úmyslem „živit se jako sedláci s Hamsunovým výdělkem z umělecké tvorby na přilepšenou“. S Marií měl čtyři děti – Toreho, Arilda, Cecilii a Ellinor.
Právě v severním Norsku začíná psát romány, jež se zabývají kontrasty mezi městským a vesnickým životem. Jedním z těchto románů je také kniha Děti doby (Børn av tiden; 1913). Odráží se zde i jeho cesta na Východ, kam jel ještě se svou první ženou. Hamsun se vypravil z Finska do Turecka, Persie, Gruzie a Ruska. I v díle Děti doby můžeme spatřit východní filosofii upřednostňující prostý způsob života.
Nicméně po několika letech se rozhodli odstěhovat se na jih do Larviku. V roce 1918 si koupili Nørholm, staré zchátralé panské sídlo ležící mezi Lillesandem a Grimstadem. Hlavní budovu zrenovovali a Hamsun zde mohl nerušeně psát, ačkoli často jezdil také na jiná místa, kde hledal inspiraci.
Hamsun se často vracel k tématu celoživotního tuláka, který ukazuje život malé vesnické společnosti. Tento tulák je ústřední postavou již zmiňovaných románů Mystérie, Pan, dále pak Podzimní hvězdy (Under hoststjarnen; 1907), Poslední radost (Den sidste Glæde; 1912), Tuláci (Landstrykere; 1927) a dalších.
Hamsunova próza často zachycuje úchvatné popisy přírody s detailním zobrazením norských lesů a norského pobřeží. Hamsun měl přímo intimní vztah k přírodě a v mnoha textech vyjadřuje touhu po panteistickém splynutí s ní. Hamsun viděl lidstvo a přírodu spojeny v jedno silné, někdy až mystické pouto. Toto pouto mezi postavami v Hamsunových románech a mezi přírodním prostředí dokládají romány Pan, Tlumeně hude poutník (En vandrer spiller med sordin; 1909) a ve vrcholném díle Matka země (Markens Grøde; 1917).
Román Matka země (Markens Grøde; 1917) byl nejvýznamnějším Hamsunovým dílem v druhém desetiletí 20. století. Právě za tento román získal v roce 1920 Nobelovu cenu. Používá zde úsečný jazyk, jímž se nechal inspirovat ze staroislandských ság. Vyzdvihuje myšlenku, že člověk by se měl vrátit k rustikálnímu životu. Tento utopický román, jenž vybízí k návratu k přírodě, byl později zneužit fašistickým Německem k propagandistickým účelům jako příklad literatury, který dokonale naplňoval ideologii „Blut und Boden“.
– od dvacátých let až po konec druhé světové války:
Za nejzdařilejší dílo z období dvacátých let můžeme považovat román Tuláci – první díl z tzv. „tulácké trilogie“ či „trilogie o Augustovi“. Následovaly ještě dva méně povedené díly August (1930) a Život jde dál (Men Livet lever; 1933). V roce 1936 vydal svůj poslední román Kruh je uzavřen (Ringen sluttet), jehož hlavní hrdina se odpoutá od společnosti, čímž dosáhne spokojenosti.
V 30. letech dosáhl Knut Hamsun vrcholu slávy doma i v zahraničí. Někteří ho dokonce považovali za největšího žijícího spisovatele. Ale s přibližující se druhou světovou válkou přicházel i konec Hamsunovy popularity.
Hamsun byl germanofilem. Stal se předním obhájcem Německa a německé kultury, naopak byl odpůrcem britského imperialismu a Sovětského svazu. Německo podporoval za první i druhé světové války. Hamsun byl v Německu velmi populární, logicky si však nezískal příliš mnoho amerických a britských čtenářů. Navzdory jeho obrovské popularitě v Norsku i po celém světě se jeho pověst postupem času zhoršovala, především pak kvůli jeho podpoře Vidkuna Quislinga a jeho strany Národního sjednocení (NS – Nasjonal Samling). Své spoluobčany nabádal, aby se nestavěli na odpor německým okupantům. V roce 1943 se setkal s Josephem Goebbelsem, kterému dokonce věnoval svoji pamětní medaili Nobelovy ceny.
Setkal se také s Adolfem Hitlerem. Při tomto setkání si Hamsun především stěžoval na chování okupantů vůči svým krajanům. Hamsun se snažil Hitlera přesvědčit, aby odvolal Josefa Terbovena z pozice říšského komisaře v Norsku.
Bennett Cerf ve své knize Try and Stop Me popisuje, že poté, co se Hamsun přiklonil ke Quislingovi, posílali rozzuření Norové kopie jeho knih do Hamsunova rodného města, a to v takových počtech, že tamní malá pošta musela dočasně najmout pomocné síly, které by pomohly se svazky knih, jež stále přicházely. Také se stávalo, že mu knihy házely přes plot.
Zatímco téměř všichni norští spisovatelé se Němcům k dispozici nedali a psali do „šuplíku“, Knut Hamsun Němce podporoval. Svoji věrnost podtrhl nekrologem, který napsal po Hitlerově smrti do největších norských novin – Aftenposten. Zde popisoval Hitlera jako „bojovníka za lidstvo“. Mnozí na Hamsunovu obhajobu používají argument, že stál na straně Norska. Občas využíval své pozice známé osoby, aby za okupace zlepšil podmínky oblasti, ve které žil. Také odsuzoval množství poprav. Avšak válka se chýlila ke konci a ve velkých norských městech byly Hamsunovy knihy na veřejnosti páleny rozzuřenými davy.
Válka skončila a díky tomu, že Hamsun vyjadřoval podporu nacistickému režimu, mohl být potrestán za vlastizradu. Po konci války, v květnu 1945, byl Hamsun nejdříve v domácím vězení, pak v grimstadské nemocnici a poté ve starobinci v Landviku. 20. června 1945 dostal policejní komisař Finn Christensen od Hamsuna prohlášení, kde spisovatel popírá, že byl za války politicky aktivní nebo že byl členem fašistické strany Národního sjednocení, která byla vedena Vidkunem Quislingem. Hamsun však netajil své spojení s nacistickou vládou i s Národním sjednocením. Hamsun se nesnažil zakrýt své napojení na nacistický režim a stál si za tím, že pomáhal nacistům, jelikož věřil, že je to „v nejlepším zájmu Norska“.
– poválečný proces s Hamsunem:
V roce 1946 strávil Hamsun několik měsíců v psychiatrické léčebně v Oslo. Bylo to dlouhé období psychologických vyšetření, která spisovatele značně trýznila a vysilovala. 5. února 1946 psychiatr Gabriel Langfeldt a primář Ørnulv Ødegård konstatovali, že Hamsun má trvale oslabené duševní schopnosti. Díky tomuto posudku bylo odvoláno trestní řízení ve věci vlastizrady. Posudek byl pravděpodobně snahou ušetřit starého Hamsuna velkých procesů.
Místo trestního řízení byl zahájen civilní soud. Hamsun byl 16. května 1946 vyzván, aby reagoval na obvinění, že byl členem Národního sjednocení. Hlavní líčení se konalo 16. prosince 1947 a rozsudek byl vynesen 19. prosince 1947. V počtu hlasů dva proti jednomu byl Hamsun odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 425 000 norských korun, k tomu 250 korun za soudní výlohy. Soudci kladli v odůvodnění důraz na to, že Hamsunovo jméno bylo uvedeno na seznamu členů Národního sjednocení a že v dotazníku vydaném NS, se Hamsun nazval „Quislingovým mužem“.
Případ postoupil k Nejvyššímu soudu, kde se 18. – 19. června 1948 konalo hlavní líčení. Soud potvrdil platnost předchozího rozsudku, ale finanční kompenzace byla snížena na 325 000 korun + 500 korun za soudní výlohy. Hamsun tak přišel o většinu svého majetku. Soud zdůvodnil své rozhodnutí stejně jako instance předchozí a také uvedl, že Hamsun nosil symboly NS. V předběžném líčení (23. června 1945) Hamsun uvedl, že byl do NS natlačen. To, jestli Hamsun oficiálně byl členem NS, se neprokázalo.
To, že se s Hamsunem nekonal trestní proces, však nesnížilo kontroverzi týkající se vlastizrady největšího norského spisovatelé té doby. Civilní proces se zaobíral především otázkou, zdali Hamsun byl oficiálním členem NS, či ne, dále pak otázkou psychiatrické diagnózy. Kritici Langfeldtova posudku tvrdí, že Hamsun rozhodně neměl žádné snížené duševní schopnosti, což je vidět i z jeho posledního díla Po zarostlých stezkách (Paa gjengrodde Stier; 1949). Je to směsice deníků a memoárů i prvků umělecké a lyrické prózy, jež zachycuje poslední léta jeho života, především se zaobírá jeho zatčením v roce 1945 a jeho následným soudem. Kniha nemá být obhajobou, spíše se soustředí na popis lidí. Je to promyšlené dílo, čímž naprosto zesměšnil Langfeldtův posudek o Hamsunových „trvale oslabených duševních schopnostech“. Poznamenává, že ho oslabil právě pobyt na tamní klinice. V díle používá svůj typický vtip, ironii a dokonce i sebeironii.
Hamsun se na konci svého života vrátil do Nørholmu. V této době byl téměř hluchý, měl velké problémy s třesem rukou, i přesto však napsal svoji již zmíněnou knihu Po zarostlých stezkách. Hamsun zemřel ve své ložnici v Nørholmu 19. února 1952 ve věku 92 let.
– dílo:
Výše napsané řádky již něco naznačují o Hamsunově díle. Jeho tvorbu jistě ovlivnilo jeho velmi složité mládí. Jeho cesty do Ameriky zasely semínko odporu k Anglosasům jako „hlavním iniciátorům průmyslového kapitalismu ničícího odvěké morální hodnoty“. Jak vidno, jeho mládí ovlivnilo nejen literární tvorbu, ale také jeho politické názory.
Co se týká kategorizace, Hamsun je řazen k neoromantismu a neorealismu. Ve své tvorbě byl ovlivněn např. Ibsenem, Bjørnsonem, Brandesem, Dostojevským, Schopenauerem, Nietzschem, Lordem Byronem a dalšími. Vynikal především svým uměním fabulace a vynikajícím popisem složité lidské psychiky moderního člověka. Jeho další předností byl mistrný popis přírody, jak už je výše zmíněno. Ačkoliv je Hamsun znám jako prozaik, psal i poesii a divadelní hry, které se však nemohou rovnat s jeho prózou. K jeho nejznámějším dílům patří Hlad, Mystérie, Pan, Viktorie či Matka země. Velkou inspiraci načerpal také ze svých cest na Východ, což naznačují výše napsané řádky. Jeho zážitky z této cesty se promítly různým způsobem do několika děl. Hamsun také vynikal nadhledem, ironií a sobě vlastním vtipem. Svým dílem ovlivnil mnoho světových autorů jako např. Kafku, Hemingwaye (ten prohlásil, že od Hamsuna naučil psát), Thomase Manna a další.
Knut Hamsun, pod svými díly podepisovaný také jako Knut Hamsund, Knut Hamsunn, Knut Pederson, Knut Pedersen Hamsund či Knut Thode, byl jednou z nejvýznamnějších osobností světové literatury první poloviny 20. století. Získal Nobelovu cenu za literaturu a v třicátých letech byl na vrcholu své slávy. Avšak jeho naivita v politické oblasti a jeho příklon k nacismu způsobily jeho rychlý pád. Norové jeho podporu nacismu nesli velmi těžce a dodnes je to jakési trauma moderní norské kultury, což podporuje fakt, že v Oslu není zatím po Hamsunovi pojmenováno žádné náměstí či ulice. Nicméně díky tomu, že v Hamsunových dílech se většinou jeho politické názory neprojevují, čtenářský zájem o Hamsunovu tvorbu od šedesátých let znovu stoupá. Ještě můžeme poznamenat, že v roce 1954 bylo v patnáctisvazkovém vydání publikováno kompletní dílo Knuta Hamsuna a v roce 1996 byl natočen film Hamsun, jenž zachycuje období od 30. let do Hamsunovy smrti.
Norský klasik dnes stále vyvolává kontroverze. Faktem ale je, že byl jedním z předních evropských i světových autorů první poloviny 20. století. Při příležitosti 150. výročí Hamsunova narození budou Norové slavit Hamsunův rok (Hamsun-året), jenž oficiálně začíná 19. února. Norsko a další země si připomenou Hamsunův život, především pak jeho dílo.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Zdroje: wikipedia.org, hamsun.dk, Severské listy, týden.cz, hamsun.no, Moderní skandinávské literatury (Univerzita Karlova; 2006), Slovník severských spisovatelů (Libri; 2004), Dějiny Norska (NLN; 2005), csfd.cz, mehmetuyar.com
