Kam až jsme schopni zajít, než se odhodláme vypořádat s přízraky minulosti?

V neděli 13. října se uskutečnila již tradiční akce Skandinávského domu, Severský divadelní večer. Tentokrát se jednalo o spolupráci s Dejvickým divadlem, konkrétně pak o tamní aktuální inscenaci Ibsenových Přízraků (režie Jiří Pokorný, celý tým tvůrců a obsazení na stránkách divadla).

Představení předcházel lektorský úvod teatroložky Karolíny Stehlíkové ze Skandinávského domu. Ta diváky zasvětila do norské (respektive severské) literatury 19. století. Mluvila především o kulturně-historickém pozadí, na němž začal tvořit největší severský dramatik Henrik Ibsen (1828–1906), který je dodnes druhým celosvětově nejhranějším autorem – hned po Shakespearovi. Úvod posluchačům stručně a srozumitelně objasnil, v čem byla Ibsenova tvorba revoluční a proč se jeho díla stále těší takové oblibě.

Pak se již pozornost obrátila k Přízrakům z roku 1881 (v originále Gengangere). Právě tato hra je zřejmě Ibsenovým vůbec nejkontroverznějším počinem. Inscenace Dejvického divadla dokazuje, že Přízraky co do aktuálnosti mnoho neztratily a diváky dokáží ohromit a vyvést z míry i v 21. století. Sžíravá kritika církve, která byla v Ibsenově době skandální, sice v současné české společnosti zřejmě nikoho příliš nešokuje, ostatní témata ale stále fungují. Jedná se především o dvojí společenské a morální standardy a stále problematické postavení ženy (nejen) v manželství a rodině.

Co lze napsat o představení? Jako první mi na mysli vytane, že je neobyčejně obyčejné. Ztvárnění je totiž vskutku minimalistické a předlohy se drží velmi přesně. Není to na škodu – na jevišti se nevyskytují žádné nepotřebné rekvizity ani novátorské triky (ač k jejich zapojení Přízraky lákají už svým názvem), které by odváděly pozornost od syrového textu. Ten naopak podtrhují herecké výkony, ze kterých si zmínku zaslouží především Klára Melíšková v roli vnitřně rozpolcené vdovy Alvingové. Její protipól – naivně upřímného pastora Manderse – ztvárnil dokonale Martin Myšička. Na budování stísněné atmosféry, která zdárně graduje až ke konečné šokující katarzi, se nicméně podílí všechny postavy.

Po představení následovala beseda s tvůrci (zúčastnila se dramaturgyně Eva Suková a většina herců), kterou moderovala dramaturgyně Barbara Gregorová ze Skandinávského domu. Debata se týkala především toho, co pro jednotlivé představitele osobně znamenají přízraky a jak se to promítlo do inscenace. Podle svých slov se totiž snažili právě o zdůraznění tohoto rozměru Ibsenova dramatu, tedy rozměru osobního a psychologického, čemuž ostatně odpovídá i nastíněný minimalismus.

Jak nás ovlivňují přízraky minulosti, které s sebou neustále vláčíme? Kam až jsme schopni zajít, než se s nimi odhodláme vypořádat? To jsou otázky, které ve vás představení nepochybně vyvolá.

Informace o budoucích představeních na stránkách divadla

Text a foto z úvodu a besedy: Petr Kujal, Skandinávský dům