Hans Christian Andersen je určitě jeden z nejvýznamnějších dánských literátů všech dob. Dánové jsou na něj také patřičně hrdí. Proslul především jako světoznámý pohádkář, ale psal i prózu pro dospělé, poezii a divadelní hry. Že jeho život rozhodně nebyl pohádkový, se můžete nyní přesvědčit.
– mládí:
2. dubna 1805 se narodil Hans Christian Andersen v Odense na ostrově Fyn v Dánsku. Většina anglických, německých a francouzských zdrojů uvádí jeho jméno jako „Hans Christian Andersen“, ale v celé Skandinávii mu říkají pouze „H. C. Andersen“. Jeho křestní jméno „Hans Christian“ je totiž tradiční dánské jméno a používá se jako jedno jméno, ačkoli to byla původně kombinace dvou samostatných jmen. Rozhodně je chybou použít pouze jedno z těchto jmen. V Dánsku je zvykem používat v tomto případě i v některých jiných kombinacích jmen pouze iniciály.
Jeho otcem byl 22 letý švec (také voják), Hans Andersen (1782-1816) a jeho matkou byla 34 letá pradlena Anne Marie Andersdatter, která na sklonku svého života propadla alkoholu. Hans Andersen a Anne Marie Andersdatter se vzali 2. února 1805 v Odense – přesně dva měsíce před narozením Hanse Christiana Andersena. Anne Marie Andersdatter již měla dceru, která se jmenovala Karen Marie. Ta žila u své babičky. Nicméně Hans Christian viděl svou nevlastní sestru, která byla pravděpodobně prostitutkou, pouze jednou nebo dvakrát, než zemřela.
Andersenův otec věřil, že jeho příbuzní patří ke šlechtě, a podle odborníků z Centra Hanse Christiana Andersena jeho babička z otcovy strany Andersenovi pověděla, že rodina jednou patřila k vyšší společenské vrstvě. Nicméně výzkumy prokázaly, že toto tvrzení není nijak podloženo. Rodina zřejmě měla nějaké konexe s dánskou královskou rodinou, ale pouze pracovního charakteru. Přesto však příběh, že Andersen byl levoboček někoho z královského rodiny v Dánsku, stále přetrvává. Je tomu tak především díky skutečnosti, že dánský král se osobně zajímal o mladého Andersena a platil mu jeho vzdělání. Spisovatel Rolf Dorset tvrdí, že ne všechny možnosti byly spolehlivě prověřeny, aby se mohlo s jistotou říci, jací byli předkové Hanse Christiana Andersena.
Andersen pocházel z velmi chudých poměrů a vliv rodiny a prostředí, v němž žil, se pak často odrážel v jeho díle. Jeho hlavní autobiografií je Pohádka mého života (Mit livs eventyr; 1855).
Andersen ukázal svoji velkou inteligenci a představivost už jako chlapec. Udělal si malé loutkové divadélko a seděl doma vyráběje na loutky různé oblečky. Také četl všechny hry, které mohl sám zahrát. Mezi nimi byly hry od Ludviga Holberga a Williama Shakespeara. Celé své dětství miloval literaturu. Byl známý tím, že si dokázal pamatovat celé hry od Shakespeara a zahrát je ve svém loutkovém divadélku.
V roce 1816 zemřel jeho otec na nemoc, kterou se nakazil brzy poté, co odešel bojovat do války proti Švédsku. Andersen šel z finančních důvodů pracovat jako tkalcovský a krejčovský učeň. Ve věku čtrnácti let se Andersen přestěhoval do Kodaně, kde se chtěl stát hercem. Měl příjemný soprán, a tak ho vzali do Dánského královského divadla. Tuto kariéru byl nucen na chvíli přerušit, protože mu selhal hlas. Kolega z divadla na něj poukazoval jako na básníka, což vzal Andersen velmi vážně a zaměřil se na psaní.
Andersen se náhodně setkal s Jonasem Collinem, který se o něj začal zajímat a poslal Andersena na gymnázium ve Slagelse, kde mu platil veškeré výdaje. Předtím, než ho přijali na školu, vydal Andersen svoji první knihu Duch v Palnatokově hrobě (Gjenfærdet ved Palnatokes Grav) v roce 1822 pod pseudonymem William (měl na mysli Shakespeara) Christian Walter (odkazoval se na Waltera Scotta). Přesto Andersen studoval ve Slagelse a na škole v Elsinoru. 22. září 1828 pak složil maturitní zkoušku. Později uvedl, že tato léta byla nejhorším obdobím v jeho životě. Bydlel v domě ředitele školy, který ho týral, aby mu „vybudoval charakter“. Se svými spolužáky se nestýkal, protože byl mnohem starší než většina z nich. Ještě k tomu byl dyslektik, což byl velmi pravděpodobně důvod, proč měl problémy s učením, a později řekl, že ho učitelé od psaní zrazovali.
– život a dílo:
V roce 1829 zaznamenal značný úspěch s povídkou Procházka od Ostrovního průplavu k východnímu mysu Amageru (Fodreise fra Holmens Canal til østpynten af Amager). Během téhož roku vydal sbírku komedií a básní. V roce 1833 dostal od krále stipendium, díky kterému pak podnikl svou první velkou cestu po Evropě. Navštívil mj. i města jako Řím, Neapol, Vídeň a Paříž. V Le Locle, v Jurském pohoří ve Švýcarsku, napsal hru Anežka a vodník (Agnete og Havmanden; 1833). V tom samém roce navštívil přímořskou vesnici Sestri Levante a v říjnu 1834 přijel do Říma, kde strávil půl roku. První Andersenův román, také ten nejznámější, Improvizátor (Improvisatoren), byl vydán na počátku roku 1835 a okamžitě získal úpěch. Během těchto let pobýval v Nyhavnu 21 v Kodani, kde byla 8. května 1935 odkryta jeho pamětní deska, jež byla darem od Petera Schannonga.
Během roku 1835 vydal první ze svých nesmrtelných Pohádek (dánsky Eventyr). Další pohádky, které doplnily první vydání, byly vydány v letech 1836 a 1837. Kvalita těchto pohádek nebyla tehdy doceněna, a pohádky se prodávaly celkem špatně. Ve stejnou dobu však Andersen slavil úspěchy s dvěma romány – O.T. (1836) a Pouhý šumař (Kun en spillemand; 1837). Mezi jeho nejznámější pohádky patří: Princezna na hrášku (Prindsessen paa Ærten; 1835), Malá mořská víla (Den lille Havfrue; 1837), Císařovy nové šaty (Keiserens nye Klæder; 1837), Ošklivé káčátko (Den grimme ælling; 1843) a Sněhová královna (Sneedronningen; 1844).
Po návštěvě Švédska v roce 1837 se Andersen nechal inspirovat myšlenkou skandinavismu a sám přenášel své pocity sounáležitosti mezi Švédy, Dány a Nory do svých básní. V červenci 1839, během návštěvy ostrova Fynu, napsal Andersen napsal svou báseň Jeg er en Skandinav – Jsem Skandinávec. Andersen napsal báseň se záměrem zachytit „krásu severského ducha způsobem, kterým tři bratrské národy společně postupně rostly“. Skladatel Otto Lindblad zhudebnil tuto báseň v lednu 1840. Vrcholu popularity došla v roce 1845, pak byla zpívána jen zřídka.
Ze svých cest po Evropě vydal několik cestopisů. Např. Návštěva Portugalska (Et Besøg i Portugal) v roce 1866 popisuje jeho cestu do Portugalska s portugalskými přáteli Jorgem a Josem O’Neillem. Ve svých cestopisech dbal na soudobá zavedená pravidla cestopisů; ale vždy rozvinul žánr tak, aby splnil zamýšlený účel. Každý z jeho cestopisů kombinuje popisný výčet toho, co viděl, zahrnuje však také filosofická témata. Takové cestopisy jako např. Ve Švédsku (I Sverrig; 1851) obsahují i pohádkové motivy. Nicméně jeho ústředním cestopisným dílem je Básníkův bazar (En digters bazar; 1842). Andersen byl velký cestovatel, několikrát také navštívil české země a velmi poeticky se odkazoval na doby Tychona Brahe.
Ve čtyřicátých letech se Andersenova pozornost obrátila k divadelním jevištím, avšak bez úspěchu. Jako opravdový génius se nicméně ukázal v pohádkové sbírce Obrázková kniha bez obrázků (Billedbog uden Billeder; 1840). Popularita jeho Pohádek pomalu rostla; druhá edice byla vydána v roce 1838, třetí pak v roce 1845. Andersen se stal populárním po celé Evropě. V letech 1845 a 1846 žil Andersen v Nyhavnu, 1957 v Kodani, kde je taktéž jeho pamětní deska.
V červnu 1847 Andersen uskutečnil svou první cestu do Anglie a během léta měl velký společenský úspěch. Hraběnka z Blessingtonu ho zvala na své večírky, kde byla společnost všech slavných lidí a intelektuálů. Na jednom večírku se setkal také s Charlesem Dickensem. Potřásli si rukou a šli na verandu, kde spolu hovořili. Z toho byl Andersen neskutečně nadšený, protože Dickens byl jeho nejoblíbenějším současným anglickým spisovatelem.
O deset let později Andersen opět navštívil Anglii, především aby navštívil Dickense. U něho bydlel pět týdnů nehledě na Dickensovy narážky, že už by měl odjet. Dickensova dcera řekla o Andersenovi, že byl neuvěřitelně nudný a že stále prodlužoval svou návštěvu. Brzy poté, co Andersen odjel, vydal Dickens Davida Copperfielda, kde mu byl Andersen předlohou k postavě servilního Uriah Heepa. Andersen si návštěvu opravdu užil a nikdy nepochopil, proč Dickens přestal odpovídat na jeho dopisy.
– Andersenův soukromý život:
Moderní biografie ho často popisují jako bisexuála, k čemuž jsou celkem jasné důkazy.
Andersen se několikrát zamiloval do pro něj nedosažitelných žen a mnoho z jeho pohádek je napsáno jako odkaz jeho žalu. Nejslavnější z těchto lásek byla operní pěvkyně Jenny Lindová. Jedna z jeho pohádek, Skřivan (Nattergalen; 1843), byla napsána jako výraz vášně k Lindové a dala také za vznik její přezdívce – „švédský skřivan“. Andersen byl ve společnosti žen často stydlivý, což mu ztěžovalo přístup k nim. Jenny ho považovala spíš za svého sourozence, a tak z tohoto vztahu nic nevzešlo.
Dívka jménem Riborg Voigtová byla další neopětovanou láskou Andersenova mládí. Když Andersen zemřel, měl na své hrudi malý váček s dlouhým dopisem od Riborg Voigtové. Jiné zklamání z lásky zažil se Sophií Ørstedovou, dcerou slavného fyzika Hanse Christiana Ørsteda, dále pak s Louisou Collinovou, nejmladší dcerou Andersenova mecenáše Jonase Collina.
Stejný neúspěch, jaký měl u žen, měl i u mužů. Např. Edvardu Collinovi napsal: „Umírám tohou po tobě stejně jako touhou po kalábrijském děvčeti… mé city k tobě jsou stejné jako k ženě. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, který mužům náklonnost neprojevoval, napsal do svých pamětí: „Nemohl jsem opětovat tuto lásku, čímž spisovatel velmi trpěl.“ Ani z jednostranné lásky ke Carlu Alexandrovi, vévodovi von Sachsen-Weimar-Eisenach, nic nevzešlo. Čtyři z jeho dopisů Carlovi jsou publikovány v antalogii Rictora Nortona.
Soukromé deníky z Andersenova mládí obsahují jeho odmítání sexuálních vztahů.
Na jaře 1872 Andersen spadl z postele, což mu způsobilo velké bolesti. Nikdy se již docela nezotavill, ale žil až do 4. srpna 1875, kdy zemřel v domě zvaném Rolighed (doslovný překlad z dánštiny – klid), blízko Kodaně, v domově svého blízkého přítele Mortize Melchiora, bankéře, a jeho manželky. Andersen byl pohřben na Assistenském hřbitově (Assistens Kirkegård) v Nørrebro v Kodani. Již v době svého úmrtí byl velmi slavným a mezinárodně uznávaným umělcem. Dánska vláda si ho cenila jako „národní poklad“, a tak dostával gáži i od dánské vlády. Již před jeho smrtí byl na cestě projekt vytvořit sochu na Andersenovu počest, která byla po svém dokončení umístěna na náměstí u radnice v Kodani.
Hans Christian Andersen napsal svůj poslední román Šťastný Per (Lykke-Per) v roce 1870. V roce 1872 pak vydal ještě své čtyři poslední pohádky.
Sochá malé mořské víly umístěná v kodaňském přístavu je jednou z nejznámějších dominant dánské metropole. 2. dubna, v den Andersenova narození, se stal Mezinárodním dnem dětské knihy. V roce 2005 se slavilo po celém světě 200. výročí Andersenova narození. Především v Dánsku je nejznámější dánský rodák oslavován jako nikdo druhý a Dánové jsou na něj náležitě pyšní. V dnešní době se můžeme s Andersenem setkat i v Lublinu v Polsku, kde je Divadlo Hanse Christiana Andersena. Pro zajímavost můžeme uvést, že v roce 2006 byl v Šanghaji otevřen zábavní park, který je tematicky založen na Andersenových pohádkách.
Hans Christian Andersen byl velmi všestranný člověk – od loutkového divadla přes tanec, malování, cestování, několik žánrů ve své spisovatelské tvorbě až ke svým nesmrtelným pohádkám. Právě pohádkový žánr se stal Andersenově podání velice pružným žánrem, do kterého dokázal zahrnout své vlastní pocity, zážitky i humor. Andersen čerpal především ze své vlastní fantazie namísto lidové tradice, ale i v ní nacházel zdroj inspirace. Andersen, chlapec z nuzných poměrů, se stal klasikem světové literatury a ikonou Dánska.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Zdroje: wikipedia.org, Dějiny Dánska (NLN; 2007), Slovník severských spisovatelů (Libri; 2004), Severské listy, andersen.sdu.dk, adl.dk
