Frida Nilsson se narodila v roce 1979 v Hardemo ve středním Švédsku. V roce 2004 debutovala románem pro děti Neuvěřitelné prázdniny stopem paní Vrány (Kråkans otroliga liftarsemester, 2004), po jehož úspěchu přišla mimo jiné se sérií knih o hlavní hrdince Hedvice, jejíž příběhy jsou inspirované autorčiným dětstvím a odehrávají se v jejím rodném Hardemo. Na nejrůznější literární ceny byla Frida Nilsson nominovaná i za další dětské knihy se samostatnými příběhy, které spojuje společné téma vyloučení ze společnosti a hledání vlastní identity. Do češtiny z nich byla přeložena Gorila a já (Apstjärnan, 2005, česky 2015) a nejnověji Piráti z ledového moře (Ishavspirater, 2015, česky 2016), za které byla autorka nominována na prestižní Augustovu cenu. V roce 2014 se Frida Nilsson stala držitelkou Ceny Astrid Lindgrenové. Tvorbě pro děti se věnuje i jako autorka pro rozhlas a televizi, kde stejně jako u její prózy dětské i dospělé publikum oceňuje jazykovou hravost a žánrovou různorodost.
Frida Nilsson se v květnu 2017 účastní pražské Noci literatury a mezinárodního veletrhu Svět knihy Praha 2017. V pátek 12. 5. je od 19.00 hostem Severského literárního večera, který pořádá Skandinávský dům.
Jste jedna z nejúspěšnějších švédských spisovatelek, původně jste ale prý uvažovala i o kariéře herečky, je to pravda?
Je to tak, svého snu stát se herečkou jsem se ale postupem času vzdala a rozhodla se věnovat psaní naplno.
Přijde vám práce spisovatelky svobodnější?
Vlastně ano, zjistila jsem, že práce herce může být velmi limitující. V rodném městě mě krátce zaměstnali v divadle, byla jsem ráda. Ale během zkoušení mi došlo, že jako profesionální herečka musím dělat přesně to, co po mně chce režisér. Do té doby jsem se věnovala jen amatérskému divadlu, kde jsem se mohla o výkladu své role rozhodovat sama. Když jsem si uvědomila, jak moc je herecká profese v rukou někoho jiného, přestalo mě to bavit.
Při psaní takový tlak necítíte?
Práce spisovatelky nabízí snad ze všech zaměstnání nejvíc volnosti – navíc můžu pracovat úplně sama a rozhodovat se naprosto o všem, což nemusí vyhovovat každému, ale pro mě je to ideální.
Vaše příběhy vynikají ohromnou fantazií, vždycky čtenáře znovu překvapí. Vy sama máte dvě malé děti, připadá vám, že vám s jejich výchovou začalo jít psaní lépe od ruky?
Největší rozdíl po narození dětí podle mě je, že předtím jsem psala o dítěti, kterým jsem byla já sama, kdežto teď píšu o vlastních dětech. V dřívějších knihách je méně melancholie, což myslím souvisí s tím, že jsem byla jako dítě velmi nebojácná a veselá, skoro nikdy jsem nepropadala chmurám ani hloubavým náladám. V dospělosti už se zahloubávám, což mé příběhy zabarvuje.
Může se člověk ale na psaní vůbec soustředit?
Když pozoruji, jak si děti hrají, napadá mě spousta nových myšlenek, dokonce bych řekla, že teď píšu „cílevědoměji“. Moje úvahy se často stáčejí k roli dítěte v současném světě, k dětské zranitelnosti a potřebám, k tomu, co dětem sama chci dát – a psaním všechny tyhle myšlenky formuluji i pro ostatní.
Měla jste v dětství nějakou oblíbenou knihu? Vyprávěli vám rodiče příběhy?
Maminka s tatínkem se vždycky starali, abychom měli doma spoustu knížek. Otec pracoval jako novinář a z kulturní redakce často nosíval domů recenzní výtisky. Maminka mi každý večer četla nahlas, což teď děláme i já a můj muž, každý večer našim dětem něco čteme. Dodnes mě inspirují především příběhy Marii Gripeové a Astrid Lindgrenové, na něž mám z dětství spoustu silných vzpomínek.
V jednom rozhovoru řekla, že Gorila v u nás nesmírně oblíbené Gorile a já je inspirovaná vaším tatínkem. Byl on tím prvním impulzem, proč jste začala příběh psát?
Vůbec! Že je kniha o mně a o mém tatínkovi se ukázalo teprve v momentě, kdy byla hotová. Tak je to skoro vždycky: mám za to, že přicházím s něčím naprosto originálním, a v průběhu psaní zjišťuji, že jen zpracovávám něco z vlastního života.
Říká se, že Praha je pohádkové město. Vaše rodné Hardemo hraje důležitou roli ve vašich vyprávěních o dívce Hedvice. Jak vaše dětství na švédském venkově vypadalo?
Mé dětství bylo jedna dlouhá napínavá pohádka. Nechtělo se mi dospět, až když se mi narodily děti, začala jsem si život zase užívat. Dětství je pokojíček, do kterého už nikdy nebudu smět znovu vejít, ale díky svým dvěma synům do těch dveří můžu aspoň nakouknout. Mám pocit, jako bych se stala sousedkou dvou různých dětství a občas si stoupnu k plotu, abych sem tam s jedním nebo s druhým prohodila pár slov. A přesně tohle mě činí nesmírně šťastnou.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor s autorkou vedl a ze švédštiny přeložil Martin Severýn
