Edvard Munch – malíř, který dal světu fascinující malby, jež stále a stále udivují svět umění. Edvard Munch je světově nejznámější malíř z Norska a asi i z celého Severu. Tento článek se snaží prozkoumat tahy štětce životního osudu expresionisty a symbolisty, abychom lépe pochopili celé jeho dílo.
– mládí:
Edvard Munch se narodil 12. prosince 1863 na rodinném statku Engelhaug v městečku Løten ležícím v kraji Hedmark. Jeho otec, Christian Munch, byl lékař. Ale podle Edvarda měl být jeho otec spíše spisovatelem. Za dob svého mládí se aktivně účastnil uměleckého života Kristianie. V rodině Munchů už bylo umělecké a vědecké řemeslo tak nějak zažité. Jacob Munch, jeden z Edvardových předků byl krátkou dobu žákem malíře J. L. Davida v Paříži a stal se jedním z nejvýznamnějších norských portrétistů své doby. Další z příbuzných byl biskup Johan Strom Munch, jež byl také uznávaným básníkem. Jeho syn Andreas byl zase významným dramatikem pozdního romantismu. A Edvardův strýc, Peter Andreas Munch, byl velmi známým a respektovaným historikem. Z toho můžeme vidět, že Edvard Munch měl talent již v krvi.
Christian Munch byl lékařem, jak už je výše napsáno. Po studiích odjel z Norska a působil jako vojenský, později jako námořní lékař. V roce 1861 se oženil s Laurou Cathrine Bjølstadovou, Edvardovou matkou. V roce 1862 se jim narodilo první dítě, dcera Johanne Sophie. Druhým dítětem byl Edvard. V roce 1864 se rodina přestěhovala do Kristianie (Oslo), jelikož Christian dostal místo lékaře v pevnosti Akershus. Tehdy se k nim také přistěhovala teta Karen, matčina sestra. Edvard měl ještě další sourozence: Peter Andreas (1865), Laura Cathrine (1867) a Inger Marie (1868). Christian Munch byl dobrým otcem – byl výborným vypravěčem a zábavným společníkem. Co je však důležitější, dbal na výchovu svých dětí.
V roce 1868 se však radikálně změnil chod života rodiny. Na konci tohoto roku umírá Edvardova matka, která zemřela na tuberkulózu. Roli matky převzala teta Karen, která si s dětmi vytvořila opravdu blízký a silný vztah. Rodina byla velmi zbožná a žila aktivním náboženským životem. Jenže po smrti své manželky propadal Christian často náboženskému blouznění a své neuróze, kterou po něm Edvard zdědil.
Mladý Edvard obdivoval např. díla Hanse Gudea či Adolfa Tidemanda. Kreslení a četba byly jeho nejhlubšími zájmy. Jeho talent se začíná projevovat, ale Edvard byl často nemocný – trpěl silnými záchvaty revmatické horečky a rodinné prostředí v něm zanechávalo silný strach z tuberkulózy a psychických poruch. To však nebylo vše. V listopadu 1877 umírá jeho starší sestra Sophie, a to ve věku patnácti let. Pokud si tedy spojíme všechny události dohromady, vzniká nám velmi depresivní obraz, který Muncha hluboce poznamenal a silně se odráží v jeho díle.
V roce 1879, když bylo Edvardovi 15 let, začal chodit na střední technickou školu v Kristianii. Byl tam však osamělý a v roce 1880 školu opouští. Chtěl být malířem. Téhož roku byl přijat na Královskou uměleckoprůmyslovou školu. Ale ani tam se mu nelíbilo, a tak se začal navštěvovat školu kreslení u sochaře Julia Middelthuna.
– záčátky umělecké kariéry:
Edvard Munch vstupuje na uměleckou scénu v době, kdy norské výtvarné umění nemělo ještě příliš dlouhou tradici. Jako její zakladatel je uváděn krajinář J.C. Dahl. Pro norské umění byly důležité především vazby na Německo – akademie v Drážďanech, v Mnichově (Heyerdahl, Petersen, Wereskiold), v Berlíně a Düsseldorfu (Gude, Tidemand, Bodom, Hertervig). Ale rok 1878 znamenal zlom pro norské umění a její vazbu na Německo. V tomto roce se konala v Paříži Světová výstava, kde Heyerdahl získal ocenění za obraz Adam a Eva. Místo novoromantismu se začali norští umělci orientovat na francouzský naturalismus. Do této nové generace patřil např. Frits Tahulow a Christian Krohg.
V roce 1882 Munch odchází ze školy Julia Middelthuna a spolu s jinými kristianskými umělci si najal ateliér v budově naproti parlamentu. V tomtéž domě měl ateliér také Krohg, který měl na Muncha nepopiratelný vliv. Tito umělci byli přáteli. Další malíři, kteří tehdy ovlivnili Muncha, byli Thaulow a Heyerdahl. V roce 1883 se Munch zúčastnil v Kristianii první skupinové výstavy, a v roce 1885 odjel do Paříže na tři týdny.
Po návratu se Munch zapojil do života Kristianské bohémy v čele se spisovatelem, filosofem a rebelem Hansem Jægerem. Kristianská bohéma bylo hnutí kulturní i politické. Šokovali celou společnost svými kontroverzními názory, které konzervativní společnost nemohla akceptovat a od Bohémy se izolovala. V roce 1885 napsal Jæger román Ze života Kristianské bohémy. Ihned po vydání knihy byly všechny výtisky zkonfiskovány a autor byl uvězněn na dva měsíce do vězení za pornografii. Román byl silně autobiografický a popisoval skutečné zážitky. Kristianská bohéma patřila k naturalismu a hlásala uměleckou svobodu a volnou lásku, s čímž souvisí i fakt, že mnoho členů Kristianské bohémy zemřelo na následky nějaké pohlavní choroby. Tato skupina se setkával na Karl Johans gate v kavárně Grand, kde prý Munch platil útratu svými obrazy. Munch spíše poslouchal, než aby se aktivně zapojoval do diskusí, ale uhrančivý Hans Jæger Muncha velmi ovlivnil a namaloval jeho portrét. Pro doplnění si uveďme, že k Bohémě patřili také Christian Krohg, Oda Lasson či Jon Flatabø.
V roce 1886 vyvolal v Kristianii skandál obraz Studie, což byla první verze obrazu Nemocné dítě. Tehdejší kritiky psaly o řádění šílence, o totální absenci duchovnosti, o nepovedeném žertu. Ale Christian Krohg se Muncha zastával a později napsal, že Munch je jediným norským impresionistou. V 80. letech namaloval zásadní obrazy – varianty obrazů Den poté a Puberta.
– 90. léta:
Co se týče jeho díla, devadesátá léta byla ve znamení osamělosti a existenciální úzkosti člověka ve velkoměstě.
Rok 1889 znamená důležitý zlom ve vývoji Munchova díla. V Kristianni připravil svou první samostatnou výstavu a na podzim odjíždí na státní stipendium opět do Paříže. V listopadu toho roku mu došla zpráva z Norska o smrti jeho otce. Začíná se odklánět od naturalismu a impresionismu a je zaujat hledáním různých duchovních konceptů té doby. Také si začal zapisovat poznámky a reakce, které později vydal v drobných svazcích Vlys života (1918) a Vznik vlysu života (1929).
V roce 1890 jede opět do Paříže, opět na státní stipendium. Jenže během cesty onemocněl a několik měsíců strávil v nemocnic v Le Havru. V Paříži mu lékaři doporučují, aby odjel na jih. Munch zůstal v Nice a zde byl opravdu šťastný, a po umělecké stránce to bylo pro něj velmi plodné období. Rád také jezdil do Monte Carla, kde často hrál a celé tamní prostředí ho fascinovalo.
Když se pak vrátil opět do Norska, okamžitě požádal o další stipendium. Mnoho lidí to neslo těžce a po Munchově odjezdu se k tomu ostře vyjadřovali. V říjnu 1892 se Munch vypravuje opět do Paříže a pak do Nice.
Roku 1892 otevřel výstavu, kde představil celou řadu obrazů, jež namaloval v Paříži, Nice a v Monte Carlu. Objevila se zde např. varianta obrazu Polibek, varianta obrazu Žárlivost či obraz Zoufalství, jež byl vystaven pod názvem Nálada za soumraku. Veřejnost jeho dílo opět nepřijala nijak nadšeně, ale Munchovo renomé v uměleckých kruzích jen kvetlo.
V roce 1892 dostal Munch pozvání od Spolku berlínských umělců (Verien Berliner Künstler) na uspořádání samostatné výstavy v Berlíně. Podnět k tomuto pozvání dal malíř, profesor na akademii v Düsseldorfu a předseda Spolku berlínských umělců, Adelsteen Norman. Výstava 55 obrazů byla charakterizována jako „ibsenovská náladová malba“. Jenže okamžitě po otevření výstavy se objevila ostrá kritika německých novin a berlínské publiku, stejně jako samotný Spolek, bylo rozděleno. Většina členů spolku odhlasovala uzavření výstavy, zbytek založil nové sdružení Svobodný spolek berlínských umělců. Ale tato aféra nezasahovala jen do berlínského života. O této události psal také tisk ve Francii, Rakousku-Uhersku a ve Skandinávii. Ale Munch si celé dění užíval, protože takováto publicita mu zajistila slávu v podstatě přes noc. Jeho výstava pak putovala i po jiných německých městech.
V roce 1892 se na nějakou dobu usídlil v Berlíně. Tehdy tam žili také umělci, kteří v osmdesátých letech patřili ke Kristianské bohémě. Chodili do hospody U Černého selete, kterou prý objevil a pojmenoval švédský dramatik August Strindberg, jehož portrét Munch také namaloval. Jejich vztah byl však poněkud zvláštní. V roce 1893 se účastnil výstavy Svobodného spolku berlínských umělců v prosinci 1893 tu Munch poprvé vystavil cyklus Láska (Hlas, Polibek, Vampýr, Madona, Melancholie, Výkřik), který tvořil později jádro série Vlys života.
Ale 15 let života Munch v podstatě neměl domova. Neustále cestoval mezi Berlínem, Paříží, Kristianií a Kodaní. I když v roce 1897 koupil dům v Åsgårdstrandu, hektické cestování pokračovalo i v následujících letech.
– Munch a ženy:
V roce 1885 se Munch v Borre seznámil s Milly Thaulowovou, které ve svých denících říká paní Heibergová. Jenže Milly byla vdaná za Carla Thaulowa, bratra malíře Fritse Thaulowa. Chodil sem a tam po Karl Johans gate v naději, že ji potká. Občas se tajně setkávali v Munchově ateliéru, ale brzy se pocity radosti a vzrušení změnili v pocity viny. Milly Thaulowová byla jeho první velkou láskou, láskou nešťastnou.
V létě roku 1898 se Munch seznámil s dcerou bohatého obchodníka s vínem z Kristianie Mathildou (Tullou) Larsenovou. Munchovi bylo tehdy 34 let a Tulla byla o čtyři roky mladší. Společně jeli o rok později do Itálie, kde Munch studoval renesanční umění, především tvorbu Rafaela. Ale brzy poslal Tullu do Paříže, kde měla na Muncha počkat. Munch se také v roce 1899 poprvé rozhodl strávit nějaký čas v sanatoriu, protože hektické tempo z let předcházejících zanechalo stopy na jeho zdraví. V roce 1899 také dokončil svůj poslední obraz cyklu Vlys života – Tanec života (1899). Ale zpět k jeho vztahu s Tullou. Tulla chtěla být neustále s Edvardem, chtěla se vdávat, zatímco Munch se nechtěl vázat a postupně se začal cítit sevřený. Jejich vztah byl v podstatě sporadický a směřoval k dramatickému konci, který nastal v roce 1902. Na konci léta, když byl v Åsgårdstrandu mezi nimi došlo k prudké hádce, při níž Tulla postřelila Edvard do levé ruky. Munch s ní i s jejími přáteli přerušil veškeré kontakty. A v roce 1907 jako reflexi jeho vztahu s Tullou namaloval obraz Smrt Marata.
– Munch a Ibsen:
Edvard Munch a Henrik Ibsen si byli zdrojem vzájemné inspirace. K jejich prvnímu setkání došlo v Grand Café v roce 1893. Sám Munch toto setkání popisuje ve svých denících, z nichž vyplývá, že šlo spíše o letmé pozdravení, kdy se Ibsen ptal na své německé přátele. Později Munch namaloval Ibsenův portrét pod názvem Henrik Ibsen v Grand Café (1902).
Ale druhé setkání bylo již podstatnější. V roce 1895 měl Munch v Kristianii výstavu svého ještě nedokončeného cyklu Vlys života. Musíme si uvědomit, že se ocitáme v období, kdy se umělecký styl Ibsena i Muncha mění. Např. Munch měl již za sebou pobyty v Paříži a v Berlíně, kterého po umělecké stránce velmi ovlivnily a nyní se ubíral expresionistickým směrem. I Ibsen se již vzdaloval svým psychologickým a společenským tématům zařazovaným do realismu. Ibsenovi se líbily Munchovy obrazy vykreslující vypjaté vnitřní stavy. Návštěvu výstavy Munch opět popisuje ve svých denících. Píše zde, že Ibsen si prohlédl každý obraz zvlášť, ale především se zajímal o obraz Žena ve třech stadiích. Munch mu obraz vysvětlil – jedna žena je idealistická, druhá milovnice života, třetí je žena jeptiška.
Ibsen se nechal tímto obrazem inspirovat ve své poslední hře Když my mrtví procitáme. Munch i tuto podobnost s postavami ve svém obraze Žena ve třech stadiích a popisuje ve svých denících. V Ibsenově se objevují tři ženy – Maja, Irena a Jeptiška, které můžeme dosadit do Munchova obrazu. Maju můžeme ztotožnit s ženou v červeném – milovnice života, vášnivá, Irena oblečená v bílém je žena, která se chce životem prosnít, jeptiška může být žena v černém. Ve hře Když my mrtví procitáme můžeme najít i jinou paralelu. Životním díle sochaře Rubek je Den vzkříšení. I zde můžeme najít podobnosti s pozdějším Munchovým veledílem nazvaném Lidská hora.
Sám Munch měl Ibsenovy hry velice rád a psal si různé vpisky do Ibsenových her. Pro zajímavost můžeme poznamenat, že se ztotožňoval s Peerem Gyntem.
Munch pracoval např. i na plakátu k hrám Peer Gynt či John Gabriel Borkman. Také pracoval na scénografii Ibsenovy hry Přízraky a dělal dekoraci ke hře Heda Gablerová.
– od záčátku 20. století až k Munchově smrti:
Rok 1902 znamenal pro Muncha naprostý zlom. Ve výstavních prostorách berlínské secese zde uspořádal výstavu cyklu Vlys života. Vzpomeneme-li si na to, co se událo v roce 1892, kdy Munchova výstava způsobila skandál, výstava v roce 1902 znamenala naprostý úspěch.
V roce 1903 se opět vypravil do Paříže, a nakrátko se stal členem sdružení Société des Artistes Indépendants. Také byl přijat za člena Berlínské situace. Munch měl spoustu nabídek, jeho dílo si získávalo ocenění. Munch se měl po finanční stránce dobře, ale po té psychické a zdravotní to šlo k horšímu. Munch se stal závislým na alkoholu.
V únoru roku 1905 také navštívil Prahu, kde měl výstavu, která byla také úspěšnou. Namaloval např. portrét německého filosofa Friedricha Nietzscheho. Velkou část roku 1906 pak strávil v německých lázních. Pár měsíců se také rekreoval ve Warnemünde v letech 1907 a 1908.
Rok 1908 byl pro Muncha důležitým hned v několika ohledech. Předně musíme zmínit, že v roce 1908 se Munch zhroutil. Předcházelo tomu období plné pitek, což ho přivádělo do stavu halucinačních vizí, při nichž trpěl stihomamem. Měl záchvaty násilnictví, trpěl nespavostí a účastnil se rvaček, což vyústilo v to, že byl 1. října přijat na kliniku Dr. Daniela Jacobsena, kde strávil 8 měsíců. Zde si prošel i elektroléčbou, avšak nic ho nezastavilo od práce. Vytvořil např. Jacobsenův portrét, napsal báseň v próze Alfa a Omega, kterou doprovodil i sérií litografií. Ale rok 1908 Munchovi nepřinesl jen negativa. V tomto roce totiž obdržel Řád svatého Olava, byl jmenován čestným členem pražského spolku Mánes a jeho obrazy koupily Národní galerie v Kristianii a museum Ateneum v Helsinkách. Rok 1908 znamenal pro Muncha další zlom. Změnil životní styl – už tolik necestoval a rozhodl se pro naprostou abstinenci.
V roce 1909, když byl propuštěn ze sanatoria, se vrátil do Norska. Nechtěl však bydlet v Kristianii, a tak si najal pozemek v Kragerø. O rok později zde vytvořil venkovní ateliér a promýšlel projekt monumentálních maleb pro Univerzitu v Kristianii. Koupil taktéž usedlost Nedre Ramme ve Hvidstenu v Kristianském fjordu, která se mu stala místem inspirace.
V roce 1911 se výběrová komise definitivně rozhodla pro umístění Munchových maleb do univerzitní auly. V následujících letech začal opět více cestovat – Paříž, Německo, Stockholm, Kodaň a Londýn. Můžeme říci, že v roce 1916 se Munch konečně usadil. V tomto roce koupil dům v Ekely ve Skøyenu, kde žil až do své smrti.
Po první světové válce Munch vážně onemocněl španělskou chřipkou, ale naštěstí se zotavil a mohl dále pracovat. Ve dvacátých letech pracuje především na již zmiňovaném projektu Lidská hora, ale vytvořil i řadu volných maleb. Munch se např. netajil tím, že by měl zájem vymalovat interiéry nové radnice v Oslo. Faktem však je, že ve své vlasti se za svého života přílišného uznání nedočkal. Ačkoli se Munch postupně vymaňoval z tlumené barevnosti svého raného díla, jeho pozdní tvorba, v podstatě posledních 36 let jeho života, je téměř ignorována.
Ve třicátých letech měl Munch problémy se zrakem, z čehož pramenily problémy s nespavostí a potíže nervové. Munch se přirozeně bál, že již nebude moci pracovat. Přesto však tvořil, stával se zahořklým. V roce 1931 mu zemřel teta Karen, jedna z posledních blízkých osob. V roce 1933, při příležitosti 70. narozenin, byl Munch jmenován rytířem Řádu svatého Olava. Ocenění však nepřijal s příliš velkým nadšením a svou společenskou izolaci dále dobrovolně prohluboval.
Nad Evropou se stahovala mračna v podobě nacistické hrozby, a Munchovo dílo bylo v Německu v podstatě odsouzeno – v roce 1936 bylo v rámci tažení proti „zvrhlému umění“ z veřejných sbírek v Německu zkonfiskováno více než osmdesát jeho obrazů. Munch však přesto podporoval německé umělce, kteří museli z politických důvodů emigrovat. Jeho potíže se zrakem se zhoršovaly a Munch odmítal nabídky a nepřijímal ani návštěvy. Během nacistické okupace odmítl jakýkoli styk s okupanty či kolaboranty. Posledním dílem byl portrét Hanse Jægera.
Edvard Munch zemřel 23. ledna roku 1944. Na konci prosince 1943 totiž vybuchl muniční sklad poblíž Ekely a ačkoliv nebyl Munch zraněn, výbuch rozbil okna jeho ateliéru, Munch prochladl a o pár týdnů později umírá na zápal plic.
– deníky, autoportréty:
Edvard Munch psal deníky od svých 13-ti let. Chtěl být spisovatelem naproti tomu můžeme pro zajímavost uvést, že Ibsen chtěl být malířem. Ovšem vlny osudu oba umělce zavedly jiným směrem, což bylo pro svět dramatu a výtvarného umění jistě správně. Ovšem Munchovy deníky jsou fascinující – můžeme se tam dočíst o jeho pocitech, o tom, jak tvořil obrazy a co ho k tomu inspirovalo. I do češtiny jsou jeho deníky přeloženy (Být sám. Obrazy – Deníky – Ohlasy; Otto M. Urban, Jarka Vrbová a Tomáš Vrba; nakladatelství Arbor vitae; 2006).
Své autoportréty tvořil v průběhu celého života, především pak v posledním desetiletí. Dá se říci, že deníky i autoportréty vyjadřují to samé – Munchův život. Pouze forma vyjádření je rozdílná. V tomto směru jistě splňoval jeden ze základních rysů Kristianské bohémy, to, co hlásal Hans Jæger, tedy že spisovatel má psát o svém životě. To samozřejmě splňoval i po výtvarné stránce.
Edvard Munch dal světu nádherné umění, které pramenilo z jeho vlastní duše. Faktem je, že celý jeho život provázely nemoc, smrt a strach. To se samozřejmě odráží v jeho díle. Edvard Munch odkázal celé své dílo, které čítalo 1000 obrazů, 18 000 grafik, 3000 kreseb a 6 skulptur, městu Oslo. Trvalo dlouhých 19 let, než bylo slavnostně otevřeno Munchovo museum – 29. května 1963 (u příležitosti 100. výročí Munchova narození). Munch vytvořil mnoho fascinujících obrazů, z nichž nejvíce se proslavil obraz Výkřik (1893), dále pak např. Madonna (1894-1895) či Úzkost (1896). Portrét Edvarda Muncha je dnes zobrazen na norské tisícikorunové bankovce. Pro příznivce filmu také uveďme, že v roce 1974 byl natočen snímek Edvard Munch, jenž popisuje život tohoto norského malíře.
Zde odkazuji na server YouTube, kde najdete video tvořící prezentaci maleb Edvarda Muncha.
Zde je odkaz na stránky Munchova musea.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
Zdroje: Být sám. Obrazy – Deníky – Ohlasy (nakladatelství Arbor vitae; 2006); Ipse ipsa Ibsen (sborník Ibsenovských studií, nakladatelství Elg, 2006); Dějiny Norska (NLN, 2006); wikipedia.org, Munchovo museum, 33igc.org, udg.mx
