Na konci listopadu roku 1994 se v Norsku uskutečnilo již druhé referendum o vstupu do Evropské unie, v němž Norové, stejně jako v referendu prvním v roce 1972, členství své země v EU odmítli. Přestože proti členství se vyslovila jen nepatrná většina všech obyvatel, a to 52,2 %, pročlenské stanovisko zvítězilo jen v pěti krajích (z 19): Oslo, Akershus, Østfold, Vestfold a Buskerud. Celková účast byla 89 %.
Na počátku 90. let se zdálo, že od prvního neúspěšného referenda uplynul dostatek času na to, aby si Norové své připojení k Evropské unii rozmysleli. Otázka byla obzvlášť aktuální vzhledem k tomu, že přihlášku podalo v této době také Švédsko a Finsko. Členem EU již dvě desetiletí bylo v té době Dánsko a Velká Británie, vedle Německa největší norský obchodní partner v Evropě.
Na podzim roku 1992 se vláda složená ze zástupců sociální demokracie (Arbeiderpartiet), Strany pravice (Høyre) a Strany pokroku (Fremskrittspartiet) rozhodla přihlášku podat. Referendum bylo stanoveno na pozdější den než ve Finsku a Švédsku, aby tamní předpokládané příznivé výsledky ovlivnily rozhodování Norů ve prospěch EU. Ještě den před referendem se v novinách Verdens Gang spekulovalo o tom, že většina Norů si přeje do EU vstoupit. Nakonec se však tyto předpovědi ukázaly jako liché. O vstupu pak politické špičky přestaly mluvit jako o reálné možnosti, přesto je Norsko součástí Schengenského prostoru a následuje celou řadu unijních směrnic.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wordpress.com
