Den velkého modlení (dánsky Store bededag, faersky Dýri biðidagur) je dánský pohyblivý svátek, den pracovního klidu, připomínaný též na Faerských ostrovech. Připadá na čtvrtý pátek po Velikonocích a zároveň se slaví tři týdny před Letnicemi. O jeho zavedení se ve druhé polovině 17. století zasloužil sjællandský biskup Hans Bagger. Roku 1686 byl svátek v celé dánské říši (tzn. mj. také v Norsku a na Islandu) uzákoněn nařízením krále Christiana V. jako „zvláštní všeobecný den modlení“. Do tohoto speciálního dne se pak soustředily oslavy (které spadaly do jarního období roku a jež se udržely i po reformaci) méně významných světců, kteří se připomínali např. jen v některých částech říše nebo individuálně.
Den velkého modlení se ohlašoval vpředvečer svátku rozezněním kostelních zvonů. Zvonění bylo signálem pro hospodské, že mají zavřít své nálevny, a pro obchodníky, že mají přestat obchodovat. Díky tomu pak byla větší šance, že lidé přijdou druhý den do kostela včas a střízliví. Na Den velkého modlení se do doby, než skončila bohoslužba, držel půst a člověk se měl také zříci cestování, radovánek, her a jiných „neseriózních“ aktivit. Tradičním jídlem, které se tento den konzumuje, je teplé pečivo podobné houskám (dánsky hveder – viz obr.). Pečivo se dříve shánělo již vpředvečer svátku, protože den nato drželi pracovní klid i pekaři.
V Norsku se Den velkého modlení přesunul roku 1915 na pátek před Den všech svatých a v roce 1950 na neděli předcházející Dni všech svatých. Na Islandu byl jako den volna zrušen v roce 1893.
Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: dinby.dk
