Carl August Nielsen (1865–1931) je dnes považován za nejznámějšího dánského skladatele vážné hudby. Proslavil se zejména svými šesti symfoniemi, ale složil také tři sólové koncerty pro housle, klarinet a flétnu, dvě opery, komorní skladby pro smyčcová kvarteta a řadu dalších děl. Kromě toho však také působil i jako dirigent a houslista.
Carl Nielsen se narodil 9. června 1865 do chudé rodiny malíře pokojů ve vesničce Sortelung na dánském ostrově Fyn. Rodiče byli sice chudí, ale hudebně nadaní, a jejich syn tak mohl od dětství navštěvovat jejich vesnická představení, kde se následně také zapojil do amatérského orchestru. Už v osmi či devíti letech složil první skladbičky pro housle. Rodiče ovšem nevěřili, že se hudbou uživí, a dali jej na učení. Naštěstí pro Nielsena obchodník zkrachoval, a chlapec tak už ve čtrnácti letech nastoupil k armádnímu orchestru. O pět let později, v roce 1884, pak nastoupil na vytouženou kodaňskou konzervatoř, kde i díky podpoře mecenášů mohl následující roky studovat. Během studia se setkal s mnoha významnými osobnostmi tehdejší hudební scény. Mezi ně patřili například i Niels Wilhelm Gade nebo Orla Rosenhoff, u nichž se Nielsen učil kompozici.
V roce 1888 měla premiéru v koncertní síni parku Tivoli jeho skladba Malá suita pro smyčcové nástroje, první veřejně uvedená skladba, která měla u kritiků úspěch. Co se týče komponování však období po absolvování konzervatoře příliš plodné nebylo. Nielsen se věnoval spíše hraní na housle v orchestru Královského divadla, kde později působil i jako dirigent. Velký zlom v Nielsenově kariéře nastal díky několikaměsíční studijní cestě po Evropě. Pobyt v Paříži, kde se pohyboval v inspirativní severské společnosti a kde také potkal svoji budoucí ženu, sochařku Annu Marii Brodersen, mu zvedl sebevědomí. Nedlouho poté složil první ze svých slavných symfonií, která měla v Dánsku premiéru v roce 1894 a už o dva roky později slavila obrovský úspěch v Berlíně. Ačkoli je v ní patrný vliv Griega nebo Brahmse, Nielsen už v ní rozvíjí svůj jedinečný rukopis.
V tomto období složil také své dvě opery – nejdříve operu Saul a David založenou na starozákonním příběhu a o pár let později i Maškarádu. Poměrně známou je z této doby i skladba Hymnus amoris, vyznání lásky Anne Marii. Díky uvedení těchto skladeb a pozitivnímu ohlasu kritiky dosáhl Nielsen dostatečné popularity na to, aby mohl věnovat více času svému pravému poslání, tedy skladbě. K tomu výrazně dopomohl i státní plat, díky kterému se nemusel strachovat o zabezpečení rodiny.
Valná většina jeho nejznámějších a v současné době nejčastěji uváděných děl pak pochází z období po přelomu století. Patří sem i poválečné skladby, v nichž lze snadno rozpoznat ozvěny první světové války. Zejména v páté symfonii je válečná atmosféra zachycena nejznatelněji. Kromě monumentálních orchestrálních děl však Nielsen po sobě zanechal i velké množství komorních skladeb.
Nielsen je dodnes uznáván jako skladatel, který do vážné hudby vnesl inovativní přístup za dodržení konzervativních norem. Jeho tvorba měla vliv nejen přímo na jeho vlastní žáky, jako byli například Thorvald Aagaard nebo Harald Agersnap, nýbrž i na vývoj dánské, potažmo pak i světové hudby obecně. To ostatně dokládá i fakt, že ačkoli v současnosti není doceňován tak, jak by si zasloužil, jeho díla se stále objevují na programech nejvýznamnějších hudebních institucí v Dánsku i v zahraničí.
Vedle rozsáhlého hudebního díla je Nielsenovým odkazem také soubor hudebněvědných esejů a článků Levende Musik a vlastní životopis Min Fynske Barndom.
Autorka článku: Marie Binderová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: da.wikipedia.org
