Dagmar Hartlová dlouho působila na Filozofické fakultě UK. Ze švédštiny přeložila bezpočet děl, za svou činnost byla odměněna švédským Řádem polární hvězdy a řadu let zasedá v porotě Ceny Josefa Jungmanna.
Překládání se věnujete již několik desetiletí. Jak se dnešní práce překladatele a situace na knižním trhu liší od doby vašich začátků?
Hodně, ne však samotná práce nad překladem. Změnil se postup při výběru knih, usnadnilo se vyhledávání informací a možnost kontaktu s autorem. Samotné zpracování se velmi urychlilo, a to přináší i neúměrný tlak na termíny odevzdání, z dřívější povinnosti překladatele číst několikery korektury a práva zanášet opravy se stalo něco, oč musí někdy marně bojovat. To je také jeden aspekt vystoupení z komunistického bezčasí do reálného spěchu.
V sedmdesátých letech, kdy jsem začínala, se knihy k překladu vybíraly jinak než dnes. O peníze ani o čas moc nešlo. Ale i kdyby ano, ze švédské literatury se prodalo všechno, jen proto, že je švédská, i ve stotisícovém nákladu. Šlo především o prosazení knihy tak, aby se nedotkla ideologického či estetického citu vrchního cenzora. Spolupracovala jsem se Svobodou a Odeonem, kde redaktoři byli moji spolužáci z univerzity. Ti objednávali hromady knih a já jsem četla a psala tehdy dobře placené recenze. Touhle zábavnou formou vzdělávání jsem si vydělala více než polovinu tehdejší průměrné mzdy. Všechno, co jsem doporučila a co kamarád redaktor schválil, musel jiný kamarád posvětit druhým doporučujícím posudkem. Skoro vždycky se nakonec podařilo knihu prosadit. Jakýkoli návrh musel projít tvrdou autocenzurou, protože pak jsme nesli společnou odpovědnost za případný průšvih.
Jak si vlastně švédská literatura u nás v té době vedla?
Švédská literatura se u nás těšila už od konce 19. století neuvěřitelné a dodnes těžko vysvětlitelné popularitě, což kulminovalo ve třicátých letech minulého století, kdy se mluvilo o nordománii. Pak nastala válečná odmlka a posléze nástup komunistické cenzury. Takže hlad po dříve tak oblíbené literatuře se znovu mohl nasytit až v době uvolnění v šedesátých letech. Ale i za doby nejhorší normalizace byla švédská literatura přijímána velmi vstřícně, protože „ono to Švédsko je vlastně skoro socialistická země“. Někdy se člověk za ty švédské marxisticky laděné názory až styděl. Fungovalo tedy něco jako překladatelská autocenzura na obě strany. Po revoluci v roce 1989 zájem o švédskou literaturu na celé desetiletí opadl, protože se objevilo tolik báječných titulů české i zahraniční dříve zakázané literatury.
Kromě beletrie jste přeložila i několik historických děl, konkrétně jde o knihy Petera Englunda (Nepřemožitelný, Nepokojná léta). Jaké jsou rozdíly v překladu literatury faktu a beletrie?
Je otázka, nakolik jsou Englundova díla literaturou faktu či beletrií. Englund staví na faktu, na dobových dokumentech, je erudovaný historik, ale zároveň píše fikci, jejímž prostřednictvím se historii snaží vysvětlit. Nepokojná léta, autorovo mistrovské dílo, které se stalo bestsellerem v celé Evropě, má v podtitulu: O švédské době velmocenské a muži v jejím středu. Přibližuje nejnovější vědecké poznatky o třicetileté válce na osudu smyšleného hrdiny, který touto dobou prochází, tak, že to ocení uklízečka i profesor historie, jak jsem slyšela na jedné švédské prezentaci. Englund se zadívá na obraz a vyčte z něj atmosféru doby, barvy, ticho či hluk, prvky dobové výchovy dětí apod. Vůbec tenhle rys podávat „vědu“ naprosto srozumitelným způsobem je pro Skandinávii výjimečný, nejen ve srovnání s českým prostředím.
A obtížnost překladu? Překládat ryzí fikci je jednodušší od okamžiku, kdy překladatel autora pochopí, pronikne do jeho jazyka, fantazie, uvažování, stylu, ladění. U krásné literatury postavené na faktech se do toho většinou prolíná několik dalších stylistických vrstev a pohledů a bývá náročnější je všechny dobře odlišit a propojit. To už vůbec nemluvím o kontrole faktů v původní literatuře a nebezpečí, že překladatel něco špatně pochopí nebo přehlédne. Je k tomu vždycky potřeba zaangažovat odborníka na danou tematiku.
Také řada vašich beletristických překladů úzce souvisí s historií – například romány Steva Sem-Sandberga (Chudí v Lodži, Vyvolení). Je vám historická tematika blízká?
Mezi Englundem a Sem-Sandbergem bych nedělala velký rozdíl. Englund přibližuje beletristickou formou historii, Sem-Sandberg píše beletrii postavenou na faktech – dokumentech, dopisech, kronikách, dobovém tisku, které samy o sobě jsou svým způsobem fikcí, protože i v té autentické historické době jsou psány jen člověkem, který do nich projektuje sám sebe, zamlčí, co se mu nepozdává, překroutí podle svého vnímání nebo zvůle, co se mu hodí. Sem-Sandberg píše vždy o konkrétní historické postavě – Milena Jesenská, Chaim Rumkowski nebo teď v novém románu Johann Christian Woyzeck – a snaží se proniknout k podstatě jejího uvažování a rozhodování ve vyhrocených situacích. Úplně na dně nachází touhu po životě, lásce a především to, co všechno je člověk schopen udělat, obětovat nebo spáchat, aby si uchránil holý život. Nejde tedy o historii jako takovou, ale o člověka, který se v ní ocitl.
foto: Šárka Ševčíková, zdroj: www.rozhlas.cz
Překládáte i dětskou literaturu (Astrid Lindgrenová, Tove Janssonová, Selma Lagerlöfová). Proč je švédská, resp. severská dětská literatura po celém světě tak oblíbená?
Asi tím, že k dítěti přistupuje jako k rovnocennému partnerovi, a ne z titulu autority, což platí zejména pro Astrid Lindgrenovou. Když se podíváme na první dvě jmenované autorky, v obou případech to bylo něco nového, co čtenáře šokovalo. Příběh o nevycválané Pipi, která může a dokáže všechno, poukazuje na nesmyslnost přísné výchovy a apeluje na dobro v duši dítěte, které stačí jen vést dobrým příkladem. Tove Janssonová oproti dětskému světu, v němž fantazie vytváří jedno nebezpečí za druhým, staví bezpečné útočiště, teplo domova a hodnou praktickou mámu. Všechny katastrofy se dají překonat, když se člověk dokáže radovat i z obyčejných maličkostí a někoho vedle sebe má. A Selma Lagerlöfová je se svou téměř 120 let starou učebnicí vlastivědy s příběhem proměny darebáka v odpovědného člověka vůbec světový fenomén. Všechny tyto autorky se čtou dodnes, zřejmě se jim podařilo zachytit něco podstatného z dětské duše.
Současná dětská literatura se věnuje osamělosti, nejistotě, vyloučenosti a obtížnému poznávání sama sebe. A umí i něco tak náročného a abstraktního jako třeba zprostředkovat dětem filozofii (Sofiin svět Nora Josteina Gaardera). Nebo si vezměme nádhernou ilustrovanou knihu ve verších pro nejmenší čtenáře od Švédky Leny Sjöbergové Bleší cirkus na cestě s tematikou smyslu života, přistěhovalectví, smrti, malých radostí a velkých neúspěchů na životní pouti dvou blech.
Takže na otázku proč je severská dětská literatura tak oblíbená – snad proto, že umí vystihnout to podstatné a podat to srozumitelným způsobem dítěti i dospělému.
Populární je také severská krimi. I vy jste několik detektivek přeložila – třeba Černou vodu Kerstin Ekmanové nebo dvojici Sjöwällová-Wahlöö. Čím se opravdu kvalitní detektivky odlišují od průměru?
Přiznám se, že detektivky moc v oblibě nemám a nepřečetla jsem jich o mnoho víc, než kolik jsem jich přeložila. Nicméně romány dvojice Sjöwallová-Wahlöö i dílo jejich následovníka Mankella nejsou nic jiného než sociálně kritické romány zahalené do hávu detektivky. To byl v kontextu silně levicové švédské literatury šedesátých a sedmdesátých let výborný tah, jak spojit sociální apel s napětím detektivky. Vrah býval vždy obětí sociální nespravedlnosti. Bylo to něco nového a svět na to slyšel.
S Kerstin Ekmanovou je to jiné, to prostě žádná detektivkářka není. Ani v jejích prvotinách, ani v Černé vodě nejde o zločin samotný, ale o sondu do pachatelova nitra. Není to ale jen psychologická stránka – Kerstin Ekmanová staví své vidění světa i lidského života na širší archetypální inspiraci. Na mýtech, na Swedenborgově mystice, korespondenci mezi přírodním, duchovním a božským světem, na kolektivním nevědomí, výkladu snů a zejména na víře v poznání sama sebe. Všechno tohle je ukryto vespod jako kostra příběhu, vrchní vypravěčská rovina je přesto snadno čitelná a napínavá jako detektivka. A nutí k zamyšlení. Černá voda je existenciální román, široce komponovaný a napsaný nádherným jazykem s mnohoznačnou symbolikou. Ve Švédsku je pokládán dokonce za nejlepší detektivku všech dob, což je velmi překvapivé.
Otázky kladl Petr Kujal ze Skandinávského domu
