První celovečerní film francouzského režiséra Guillauma Maidatchevskyho Putování se sobíkem (Ailo: Une odyssée en Laponie) je rodinnou pohádkou o divoké laponské přírodě. Hlavním hrdinou snímku je sobík Ailo, který musí už od prvních momentů svého života bojovat o přežití v drsných podmínkách. Každého diváka jistě ohromí úchvatné záběry severské krajiny. A film je také poučný – dozvíte se díky němu mnoho zajímavostí nejen o chování sobů, ale i o dalších zástupcích laponské fauny.
V českých kinech můžete Putování se sobíkem vidět od 21. března 2019.
Guillaume Maidatchevsky byl původně biolog, postupně se ale rozhodl věnovat natáčení především dokumentárních snímků o divoké přírodě. Rozhovor s režisérem u příležitosti české premiéry filmu připravil Petr Kujal.
Jak jste přišel na myšlenku natočit film o sobech?
Původně to ani nebyla moje vlastní myšlenka, šlo o objednávku mých dětí. Uvědomil jsem si totiž, že moje děti znají mnohem lépe život zeber a slonů než evropských zvířat. Chtěl jsem tedy, aby měly možnost poznat i tvory, kteří žijí v naší blízkosti.
Jaký je Váš vztah k severským zemím?
Asi v deseti letech jsem navštívil Laponsko. Moc se mi tam líbilo. Hlavně mi učarovala divoká příroda. V Evropě je to v tomto ohledu unikátní místo. A také je to jediná evropská končina, kde se lze v divočině ještě setkat s velkými savci.
Kde přesně a v jakých podmínkách jste natáčeli?
Natáčeli jsme ve finském a norském Laponsku – jsou to totiž poslední místa, kde žijí divocí sobi. Třeba ve švédském Laponsku se už prakticky nevyskytují. Podmínky vzniku filmu byly občas opravdu extrémní – natáčeli jsme až v -40 stupních. Ale beru to tak, že je to moje práce. Navíc existují způsoby, jak se udržet v teple, takže se to dalo zvládnout.
Původním povoláním jste biolog, takže o přírodě víte spoustu věcí i z vědeckého pohledu. Ohromilo vás něco během natáčení filmu, ať už se jedná o život sobů nebo o cokoli jiného?
Se soby souvisí trochu vtipná historka. Když jsem přiletěl do Finska a vyprávěl jednomu taxikáři, že budu natáčet film o sobech, divil se, co je to za nápad – natáčet film o tak hloupých tvorech. Velmi rád bych mu teď ukázal výsledek své práce, třeba by svůj pohled přehodnotil, protože sobi opravdu nejsou hloupí.
Ohromilo mě ale především jiné zvíře – konkrétně hranostaj. Jedná se o velmi divokého, řekl bych až bláznivého tvora. Takže to byl pro mě skvělý objev. Vypozoroval jsem také, že zvířata umí vyjádřit obrovskou škálu pocitů. Je úžasné sledovat, jak jsou empatická, jak si hrají, jak reagují, když mají z něčeho strach.
Je právě tohle hlavním poselstvím Vašeho snímku?
Přesně tak, film by měl divákům především předat, že člověk v žádném případě nemá monopol na emoce. A není to jen můj pohled – shoduje se na tom i většina vědců. Setkal jsem se například s člověkem, který už přes dvacet let detailně studuje chování polárních lišek. Předtím jsem se zajímal o živočišné druhy jen jako o celek. Díky němu jsem si začal mnohem více všímat i jednotlivých zvířat jakožto individualit.
Rád bych ještě zdůraznil, že nejde pouze o film pro děti. Něco si z něj odnese úplně každý. A mimo jiné má i důležitý ekologický rozměr. Byl bych taky moc rád, kdyby si děti povídaly o filmu po jeho zhlédnutí s rodiči.
Máte nějaký plán či nápad na další snímek související se severskou přírodou?
Když jsem viděl reakce svých dětí na hranostaje a polární lišky, napadlo mě, že by šlo něco natočit i o nich. Myslím, že polární liška by určitě mohla být skvělou hrdinkou mého dalšího filmu. Uvidíme, jak bude fungovat příběh o sobíkovi. V současnosti také pracuji na filmu o jihoafrických psech. Důležitým tématem je pro mě i boj proti pytláctví.

Foto: Cinemart