Bjørnstjerne Bjørnson patřil spolu s Ibsenem, Liem a Kiellandem k „velké čtyřce“ norských spisovatelů zlatého věku. Zejména pak on a Henrik Ibsen se zasloužili v druhé polovině 19. století o nebývalý rozvoj norské literatury a norského divadla, ačkoli každý z nich byl povahou i literárním vyjádřením úplně jiný. 8. prosince 1832 začala životní pouť Bjørnstjerne Bjørnsona, norského velikána a nositele Nobelovy ceny za literaturu, a odtud budeme nyní sledovat jeho životní i literární stopy.
– rodina a jeho mládí:
Bjørnstjerne Bjørnson byl norským spisovatelem, básníkem, dramatikem a literárním kritikem. Napsal báseň „Ano, milujeme tuto zemi“ (hudbu zkomponoval norský skladatel Rikard Nordraak), která je dnes textem norské hymny. V roce 1903 získal Nobelovu cenu za literaturu. Vedl boj za norské divadlo, hrál vedoucí roli v diskusi proti hnutí za zavedení landsmålu (byl to právě Bjørnson, kdo vymyslel prestižní termín riksmål, tedy „říšský jazyk“, pro tradiční dánsko-norský jazyk), prosazoval práva dělníků a žen, usiloval o rozbití švédsko-norské unie a o získání nezávislosti Norska, stal se mluvčím malých utlačovaných národů (Ukrajinců, Rumunů, Čechů a především Slováků). Ale vraťme se zpět na začátek.
Bjørnstjerne Martinius (Martinius podle Martina Luthera) Bjørnson se narodil 8. prosince 1832 v Kvikne, které leží na na sever od Tynsetu, v provincii Hedmark. Jeho otec, Peder Bjørnson, byl v Kvikne knězem. V roce 1838, 11. dubna, když bylo Bjørnsonovi pět let, se přestěhovali na faru v Nesset v Romsdalu, kde zůstali až do Bjørnsonových 14 let. Bjørnstjerne se jmenoval původně Bjørnstjern, když se ale přestěhovali do Nessetu, jeho otec mu provedl nepatrnou změnu v křestním jménu. Bjørnson nebyl ve škole nijak zvlášť pilný. Raději si doma četl, než aby dělal domácí úkoly. Po pěti letech na střední škole v Molde, což bylo nejbližší město, byl 17letý Bjørnson poslán do Heltbergovy školy v Krisitianii. Tam byl jako každý student z venkova připravován na maturitu. Do třídy chodil např. s Jonasem Liem, Henrikem Ibsenem či Aasmundem Olavsonem Vinjem. Vysokoškolských plánů se však vzdal a věnoval se novinářství.
V roce 1852 začal pracovat jako novinář. Psal literární a divadelní recenze a byl přímo zapálený pro ponoršťování divadelního umění. Na okraj se sluší poznamenat, že Bjørnson psal básně již od svých jedenácti let.
V roce 1858 se oženil s Karoline Johanne Elisabeth Reimersovou, s kterou zůstal až do své smrti. Společně s Karolinou Remersovou měli šest dětí – narodil se jim: Bjørn Bjørnson (1859–1942), Einar Bjørnson (1864–1942), Erling Bjørnson (1868–1959), Bergljot Bjørnsonová (1869–1953), Dagny Bjørnsonová (1871–1872) a Gudrund Bjørnsonová (1876–1974). Bergljot Bjørnsonová, zpěvačka, si vzala syna Henrika Ibsena, Sigurda, a měli spolu syna, později velmi známého a úspěšného režiséra, Tancreda Ibsena, který se stal nejpopulárnějším režisérem 30. let, jež jsou v Norsku označována jako „zlatý věk“ norského filmu.
– Bjørnson a Ibsen:
Bjørnstjerne Bjørnson i Henrik Ibsen byli autoři stejné generace. Často zpracovávali stejná témata a mnohdy reagovali na stejné společenské problémy. Byli však povahově i umělecky značně rozdílní. Oba dva měli hlavní podíl na norské literatuře 19. století. Zatímco za svého života byl Bjørnson oblíbenějším a uznávanějším než Ibsen, později se situace obrátila. Oblíbenost Bjørnsona totiž spočívala především v tom, že byl společensky i politicky mnohem aktivnější než introvertní Ibsen. Jejich povahy se samozřejmě odrazily i v jejich díle. Optimista Bjørnson ve své tvorbě nabízel řešení společenských problémů, ale skeptik a nekompromisní individualista Ibsen problémy jen popisoval, otázky kladl, ale nezodpovídal – přesně v duchu kritického realismu. Přesto měli některé věci společné. Oba byli znechuceni poměry v Norsku, a žili tak nějakou dobu v cizině (Bjørnson např. v Itálii, Německu či Francii), nikdy však na svoji vlast nezanevřeli. Oba položili základ moderního norského divadla. Ale zatímco Bjørnson získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1903, Ibsen nebyl za svého života plně doceněn. Avšak Ibsenovo dílo mnohem lépe odolává zubu času.
– život a dílo:
Bjørnson začínal jako novinář a literární kritik. Psal dramata, básně a kratší i delší prozaické útvary. Dramata byla za jeho života poměrně hojně představována na divadelních prknech, z jeho básní se nejvíce proslavila „Ano, milujeme tuto zemi“, ale přesto je Bjørnson známý především díky svým „selským povídkám“. Zatímco dramata a básně tak trochu poškodil zub času, „selských povídek“ se zatím příliš nedotknul. Bjørnson se pokoušel psát i romány, ale ty zdaleka nedosahovaly kvalit jeho povídek.
V roce 1857 vydal Bjørnstjerne Bjørnson Synnøve ze Slunečního návrší, první a možná také nejznámější z mnoha svých povídek. V roce 1858 následovala povídka Arne, v roce 1860 Veselý hoch a v roce 1868 Rybářské děvče. Tyto povídky jsou nejvýznamnější. Tato kapitola jeho spisovatelské kariéry zanechala hlubokou stopu na norském sebevědomí a také učinila Bjørnsona slavným v zahraničí. Bjørnson vykresluje tradičního norského sedláka (symbol celého národa) působivě jako nikdo jiný. Popisuje norský venkov (inspiraci čerpal především ze svého rodiště a místa, kde vyrůstal), jeho zvyky a tradice a romantické příběhy venkovanů. Ve svém stylu odráží jazyk staroislandských ság. V těchto povídkách můžeme najít kromě barvitého popisu lidí i nádherné lyrické pasáže, které jistě stojí za to. Pravdou ale je, že selské prostředí někdy značně idealizuje, a jak se říká, popisuje tamní obyvatele v „nedělním šatu“. Ovšem na kvalitě a poutavosti těchto povídek to jistě mnoho neubírá.
Bjørnson psal dramata pod vlivem národního romantismu. Náměty čerpal především z historie, často ze ság. První z těchto dramat, Ve válečné vřavě, se odehrává ve 12. století. Bjørnson napsal toto drama v roce 1855, ale vydal ho až o dva roky později. V tuto dobu, v průběhu návštěvy v Kodani 1856–1857, byl zvláště ovlivněn studiem Baggesena a Oehlenschlägera. Drama Ve válečné vřavě následovaly další hry jako Kulhavá Hulda (1858) a Král Sverre (1861). Všechny tyto předešlé pokusy byly překonány výborným trojdílným dramatem Sigurd Slembe, které bylo vydáno v roce 1862 a je to asi nejzdařilejší drama z jeho rané tvorby. Za povšimnutí stojí, že Sigurd Slembe je první norské drama, z nějž část je napsána v próze, protože do té doby byly divadelní hry výhradě veršované. Roku 1865 pak vydal Bjørnson první norskou hru ze současnosti – Novomanželé.
Na konci roku 1857 byl Bjørnson jmenován ředitelem Norského divadla v Bergenu, kam nastoupil po Ibsenovi. Zde působil do roku 1859 a napsal tu vedle několika selských povídek a dramat také básně, z nichž nejznámější je „Ano, milujeme tuto zemi“ – dnešní text norské hymny, jak už je výše poznamenáno. Tuto funkci zastával dva roky a pak se vrátil zpět do Kristianie. V letech 1860 až 1863 hodně cestoval po celé Evropě. V roce 1865 převzal vedení Christianského divadla, kam také přinesl svou komedii Novomanželé a svou romantickou tragédii Marie Stuartovna Skotská. Jako ředitel Christianského divadla působil do roku 1867. Hlavní snahou v jeho divadelní činnosti bylo nahradit scénickou dánštinu norštinou.
Mezi lety 1864 a 1874, ve svých nejlepších letech, byl Bjørnson zaměstnán politikou a vedením divadla, a tak nebyl v tomto období příliš literárně produktivní. V tomto období vystupoval především jako zanícený agitátor. V roce 1871 přednášel v severských zemích a začíná mluvit o změně „signálů“ v politice vůči Německu. Po pruském vítězství nad Francouzi v roce 1871 byl Bjørnson toho názoru, že Norsko by se mělo orientovat na Německo. Radí, aby s ním severské země spolupracovaly, a hlásá myšlenku pangermanismu (myšlenka skandinavismu již upadla).
Roky 1874 až 1876 strávil Bjørnson v zahraničí (především pak ve Francii a v Německu) a v tomto dobrovolném exilu se vrátil zpět ke své tvorbě. V roce 1875 napsal sociální dramata Bankrot a Redaktor. V těchto dramatech je typická smířlivost: Bjørnson nevidí morální zkaženost v celé společnosti, ale píše jen u některých jedinců, kterým je třeba vštípit křesťanskou etiku. Ale tento názor vzápětí mění a stejně jako i například Kierkegaard se s oficiálním křesťanstvím rozchází. Křesťanská etika i nadále prostupuje jeho dílo, ale už není tolik spjata s oficiálním křesťanstvím. Bjørnson se pak odebral do klidu do Aulestadu v Gaustadu. V roce 1877 vydal nový román Magnhilda, kde rozvíjí své vlastní myšlenky ohledně sociálních otázek. Dává také důraz na své republikánské cítění, a to v polemické hře, proticírkevním dramatu nazvaném Král. Do pozdějšího vydání tohoto díla zahrunul také úvod v podobě eseje „Intelektuální svoboda“, která blíže vysvětluje jeho postoje. Povídka Kapitán Mansana je epizodou z italského boje z svobodu, vyšla v roce 1879.
Se zvláštním zaujetím se pustil do psaní sociálního dramatu Leonarda (1879), které vyvolalo doslova bouři. Satirickou hru Nový systém napsal jen o pár týdnu později. Avšak až na hru Bankrot se žádné drama, které napsal ve svém pozdějším období tvorby, nesetkalo s nijak zvlášť velkou přízní diváků. V roce 1883 vydal ještě sociální drama Rukavička, ale nenašel se žádný divadelní ředitel, který by chtěl tuto hru uvést. A to i navzdory tomu, že v této hře ukazuje svou sílu právě v dramatické tvorbě. Zde se zabýval soudobou problematikou dvojí sexuální morálky: zatímco ženy si v tehdejší společnosti měly až do svatby uchovat panenství, na muže se takovýto požadavek nevztahoval a po svatbě jim byly běžně tolerovány i návštěvy nevěstinců. Na podzim téhož roku vydal Bjørnson mystické a symbolické drama Nad naši sílu I (Nad lidské síly I), kde vyjadřuje názor, že křesťanský ideál se zdá být nad síly společnosti. Tato hra patří k Bjørnsonovým nejzdařilejším, ačkoliv až do roku 1899 se nedostala na divadelní jeviště. Pak měla ohromný úspěch.
V období, kdy se Bjørnson zabýval politikou, vyústily jeho politické názory obžalobou z velezrady. Po nějakou dobu pobýval v Německu a do vlasti se vrátil roku 1882. Pak nabyl přesvědčení, že divadlo pro něj není tou správnou cestou, a tak se vrátil k psaní románů. V roce 1884 vydal román Vlajky nad městem a přístavem, kde vyjadřuje své teorie o dědictví a vzdělání. V roce 1889 vydal nový, dlouhý a ještě více pozoruhodný román Na božích cestách, kde se zabývá stejnými problémy. Tentýž rok napsal komedii Zeměpis a láska, která zaznamenala velký úspěch.
V roce 1894 vydal sbírku novel, kde z těch pozdějších děl najdeme např. politickou tragédii Paul Lange a Tora Parsbergová (1898), Nad naši sílu II (1895), Laboremus (1901) či Na Storhovu (1902). Při příležitosti otevření Národního divadla v roce 1899 se dočkal Bjørnson té pocty, že se hrálo jeho historické drama Sigurd, poutník do Jeruzaléma.
Bjørnson byl členem první komise pro udílení Nobelovy ceny v roce 1897 a byl opětovně zvolen v roce 1900. V roce 1903 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
V roce 1905 si mělo Norsko zvolit své nezávislé státní zřízení. Ač dříve zarytý republikán, byl nyní přesvědčen, že monarchie je pro Norsko to jediné správné státní zřízení. To bylo důležité kvůli silnějším vztahům s Velkou Británii, norským největším obchodním partnerem a spojencem, taktéž kvůli Dánsku a Švédsku.
– smrt:
Bjørnstjerne Bjørnson zemřel 26. dubna 1910 v Paříži, kde trávil zimy. Ještě na smrtelné posteli se chystal napsat báseň, jejíž název je charakteristický pro jeho celoživotní snahy: Dobré činy spasí svět.
Profesor Johan Aarli z neurologického oddělení z nemocnice v Haukelandu procházel Bjørnsonovy lékařské záznamy a zjistil, že na konci jeho života mu byly diagnostikovány: angina pectoris, tromboflebitis v pravé noze, vaskulární poškození a ochrnutí levé strany těla. Bjørnson se jel do Paříže léčit. Ve Francii byl přijat jako host Francouzské republiky a v hotelu Wargram pro něj zařídili nemocniční pokoj. Bjørnson si přál léčbu elektroterapii u doktora d’Arsonvala, i když Bjørnsonův přítel, oblastní lékař doma v Norsku, poukazoval na to, že tato léčba je v podstatě čistý podvod. d’Arsonvalova elektrická léčba tehdy Bjørnsonovi nemohla nijak pomoci.
Bjørnson byl pohřben s náležitými poctami a velkým smutkem norského lidu. Z Paříže byl převezen do Kodaně a odtamtud lodí do Norska. Odpočívá na hřbitově „Našeho Spasitele“ (Vår Frelsers gravlund) v Oslu.
– vybraná bibliografie:
Synnøve ze Slunečního návrší – Synnøve Solbakken (1857)
Ve válečné vřavě – Mellem Slagene (1857)
Kulhavá Hulda – Halte-Hulda (1858)
Arne (1859)
Veselý hoch – En glad gut (1860)
Král Sverre – Kong Sverre (1861)
Sigurd Slembe (1862)
Marie Stuartovna Skotská – Maria Stuart i Skottland (1864)
Novomanželé – De Nygifte (1865)
Rybářské děvče – Fiskerjenten (1868)
Básně a písně – Digte og Sange (1870)
Arnljot Gelline (1870) epická báseň
Sigurd, poutník do Jeruzaléma – Sigurd Jorsalfar (1872)
Bankrot – En Fallit (1875)
Redaktor – Redaktøren (1875)
Magnhilda – Magnhild (1877)
Král – Kongen (1877)
Kapitán Mansana – Kaptejn Mansana (1879)
Nový systém – Det nye System (1879)
Leonarda – Leonarda (1879)
Prach – Støv (1882)
Nad naši sílu I (Nad lidské síly) – Over Ævne. Første Stykke (1883)
Rukavička – En Hanske (1883)
Vlajky nad městem a přístavem – Det flager i Byen og paa Havnen (1884)
Zeměpis a láska – Geografi og Kærlighed (1885)
Na božích cestách – Paa Guds Veje (1889)
Nad naši sílu II (Nad lidské síly) – Over Ævne. Andre Stykke (1895)
Paul Lange a Tora Parsbergová – Paul Lange og Tora Parsberg (1898)
Laboremus (1901)
Na Storhovu – På Storhove (1902)
Mary (1906)
Když réva znovu kvete – Når den ny vin blomstrer (1909)
Bjørnson byl prvním Seveřanem, kterému byla udělena Nobelova cena za literaturu. V druhé polovině 19. století se velkou měrou zasloužil o rozvoj norské literatury a norského divadla. Jako plamenný řečník a společenský debatér se horlivě zabýval společenskými problémy. Jeho dílo ve většině případů už není pro dnešního čtenáře tak přitažlivé jako v 19. století, ale podle mého názoru jsou jeho selské povídky jedinečné a nebývalým způsobem vtahují čtenáře na norský venkov 19. století. A věřte mi, to je strhující zážitek.
Autor článku: Lukáš Košner, Skandinávský dům
