Andrea Hejlskov (*1975) je dánská spisovatelka a psycholožka, která píše, přednáší a vede blog o svém životě v divočině. Spolu s manželem a čtyřmi dětmi se rozhodli odejít do švédských lesů. První rok svého zápasu s přírodou, ale i s rodinnými starostmi líčí v knize Náš velký útěk (česky Portál 2018).
Utekla jste do divočiny na základě kritiky společnosti, nebo spíš proto, abyste naučili děti, jak přežít?
Na začátku to bylo z osobních důvodů. Naše rodina nefungovala, děti na tom nebyly dobře a já ani Jeppe taky ne. Ze začátku nám tedy šlo čistě o psychické přežití. Později se to ale proměnilo ve velký politický projekt. Původně jsme rozhodně nepatřili k lidem, kteří jsou schopní se o sebe postarat, nebyli jsme žádní hippies, teprve v průběhu let jsme se zradikalizovali. Teď jsem klimatická aktivistka a jezdím na protestní akce.
Někdy vás kritizují za to, že pobíráte přídavky na děti. Jak se stavíte k tomu, že využíváte služby státu blahobytu, ale nemáte klasickou práci?
Platím daně. Vydělávám, jenom ne moc. Společnost nevyužívám. Podle mě jsme v naší části světa, zvlášť ve Skandinávii, neuvěřitelně privilegovaní, protože máme stát blahobytu. A myslím, že to člověka zavazuje k tomu, aby zkoušel hledat nové cesty, lepší životní styl, místo abychom jen reprodukovali stávající struktury a točili se v kruhu. Tím, že jsme zajištění, si můžeme dovolit experimentovat a zkoušet nové cesty. Chudé země nemají na nějaké inovativní pokusy prostor, je to na nás. Jednou jsem se při přednášce setkala se studentkou z Afriky, která nechápala, proč by člověk měl pohrdnout tekoucí vodou nebo záchodem… What the fuck?
Takže vlastně svůj projekt chápete jako váš příspěvek společnosti?
Ano. Podle mě musí naše společnost časem zkolabovat, je pod přílišným tlakem. Beru náš projekt jako něco pro druhé, jenže se často setkávám s tím, že to lidi vnímají jako projev individualismu. Teď už to není nic soukromého, a proto taky píšu blog a vydávám knihy. Ale potřebovala jsem prostě na rok nebo dva vysadit, abychom se mohli jako rodina zregenerovat, a na to má snad sakra ve státu blahobytu právo každý.
Jak by se podle vás měla společnost změnit?
To je velká otázka. Samozřejmě by se to dalo pojmout z politického konce, ale myslím, že jádro pudla leží v té lidské, potažmo mezilidské rovině. Myslím, že potřebujeme více autenticity a opravdovosti, protože samozřejmě žijeme ve světě reklamy a lží. Myslím, že bychom se pro začátek měli chovat upřímněji ke druhým, ale i sami k sobě a vlastním pocitům. Vyžadovat sami od sebe, abychom si uvědomovali, co cítíme. To je také důvod, proč píšu o sobě, protože jsem hluboce přesvědčená, že osobní zpověď může něco změnit. Když se někdo odváží říct, že tohle a tohle nefunguje, má to odezvu. Najednou se ke mně přihlásila spousta lidí, mnohem víc, než bych čekala, kteří řekli, že jim to vlastně nefunguje taky. Včetně takových těch normálních Dánů, kteří vypadají, že mají všechno pod kontrolou, a jsou se vším spokojení. Člověk by si neměl nalhávat, že se má dobře, když se tak necítí. V západním světě je spousta lidí, kteří žijí v neustálém stresu, mají deprese nebo se cítí osamělí. V prvé řadě je potřeba si problém přiznat a pak se s ním dá něco dělat. Na začátku je bohužel potřeba projít si tou bolestivou fází.
Proč jste nezůstali v Dánsku, ale odstěhovali se do Švédska?
To souvisí s vývojem krajiny v Dánsku a jejím využíváním. V Dánsku není příroda, je to zemědělská země. Příroda se stala privilegiem bohatých. Pokud chce člověk bydlet v hezké krajině, musí mít dost peněz. A to jsme my neměli. Naproti tomu Švédsko se hodně zabývá lesnictvím, takže je tam pro život v přírodě spousta možností. Ale hrozně mě to mrzí. Dánsko bylo kdysi pokryté lesy, jenže se skoro všechny vykácely. Asi 90 % země se v Dánsku využívá člověkem – to je šílené číslo! Skoro jako v Holandsku.
Napsala jste knihu, ale píšete také blog. V čem se psaní liší?
Vždycky jsem hodně používala sociální sítě a psala blogové příspěvky. Moje spisovatelská činnost se vždycky vyznačovala jistou performativitou, a to i proto, že koneckonců píšu o vlastním životě. Používám tahle média, protože pak lidé mají k mému vyprávění bezprostřední přístup, protože je to live, v reálném čase, odehrává se to opravdu teď, je to přístupné online. Proto je pro mě důležité psát vedle knih i blog, blog je totiž mnohem méně stylizovaný, knihy představují větší konstrukt. Když něco vyprávím, ať už je to v knize, na blogu, nebo v přednášce, snažím se to vždycky podávat bezprostředně, živě a jako něco aktuálního.
Svůj blog píšete anglicky. Proč?
Nejsem žádný jazykový puritán a nesouhlasím s tím, že by se jazyk měl uchovávat před vnějšími vlivy. Podle mě je důležité vyjadřovat se plynule, takže nemám nic proti angličtině, sama třeba používám hodně anglicismů. To je jedna věc. A pak mi taky bylo jasné, že pokud chci apelovat na širší veřejnost, musí to být ve světovém jazyce. Před osmi lety jsme začínali jako subkultura. Dnes žije primitivním způsobem víc lidí, a to i v Dánsku. Tehdy jsem se ale taky potřebovala se svými zkušenostmi na někoho obrátit a sdílet je s někým, kdo by mi mohl poradit a dát praktické tipy.
Žijete v divočině se svým mužem s rodinou. Umíte si představit, že byste tam žila jako žena samotná?
Ano. Znám takové. Před osmi lety bych si to představit nedokázala, ale teď už ano.
Musela jste zastávat tradičnější ženskou roli než většina žen v západní civilizaci. Bylo to pro vás problematické?
Ano. Už to tak není, protože se toho u nás dost změnilo, ale ze začátku to pro mě byl obrovský problém, protože jsem feministka. Svým způsobem jsme oživovali tradiční mužské a ženské role ze šedesátých let. Strašně moc jsme to probírali, ale v extrémních situacích člověk snadno upadne do stereotypu. A extrémní pro nás de facto byl celý první rok, který se popisuje v knize. Tradiční role má člověk hluboce zafixované. Přestože rodiče nás obou byli trochu hippies, hned jsme sklouzli k přežitému systému rozdělení práce. Potřebovali jsme fungovat především jako rodina, jako stádo, ne jako jednotlivci. Některé věci se prostě musely udělat a na nějaké diskuse nebo alternativy nebyl čas. Jeppe třeba nemohl mýt nádobí, protože myje mnohem pomaleji než já. Abychom tohle rozdělení změnili, museli bychom tomu věnovat čas a úsilí. A to jsme v prvním roce neměli, zabývali jsme se tím ale později. Řešili jsme, jaké úkoly jdou komu nejlépe, kdo by měl co dělat. Teď jsme si rovní mnohem víc.
Co je pro vás na životě v divočině nejkrásnější?
Ten tvrdý, brutální, drsný život. A tím i opravdový. Jsem ráda, že mi schází pohodlí, protože mě to nutí být bdělejší. Vlastně se to projevuje v takových těch základních věcech. Když chci v noci na záchod, musím jít ven a vidím oblohu. Nejsou to žádné mimořádné zážitky, ale právě tahle primitivnost mě hodně ovlivnila.
A taky je úžasná ta neustálá změna. Zima, jaro, únava, práce, odpočinek, práce. Zatímco když pracuju v civilizaci, je život statický a předvídatelný, monotónní. Příroda taková není, neustále přichází s nějakou další výzvou, a to přesně moje mysl potřebuje.
Rozhovor připravila a z dánštiny přeložila Anežka Matěnová.
