Amalie Skram se narodila 22. srpna 1846 v Bergenu jako Berthe Amalie Alver do velké rodiny s osmi sourozenci, ze kterých se ovšem dospělosti dožili jen čtyři bratři. Otci se ale v jeho podnikání nedařilo, a když bylo Amalii sedmnáct let, byl nucen vyhlásit bankrot. Aby se vyhnul vězení pro dlužníky, emigroval do USA, a matka Ingeborg zůstala s pěti dětmi sama. Právě ona přiměla dceru k manželství s o devět let starším lodním kapitánem Berntem Müllerem, kterého pro ni vnímala jako společensky vhodnou partii. Vzali se, když jí ještě nebylo ani osmnáct let a během třináctiletého manželství, kdy žili především v Mnichově, se jim narodili dva synové, Jacob a Ludvig August, který se stal známým hercem a ředitelem divadla v Trondheimu.
Amalie ale nebyla v manželství příliš šťastná a v roce 1877 se nervově zhroutila – po více než ročním pobytu v psychiatrické léčebně se už do Mnichova nevrátila, ale přestěhovala se za svými bratry do Kristianie (dnešní Oslo). V tu dobu také začala psát, nejdříve literární kritiky a v roce 1882 debutovala ještě jako Amalie Müller novelou Madam Høiers leiefolk (Nájemníci madame Høiers), který – již naturalisticky – tematizuje beznadějnou situaci chudé rodiny, která je vystěhována z bytu, což zapříčiní smrt novorozených dvojčat – jejich matka je pak z jejich smrti obviněna a odsouzena ke třem letům vězení. Ve stejné době se spisovatelka seznamuje s radikálními autory sdruženými kolem novin Bergens Tidende, například s Bjørnstjerne Bjørnsonem nebo Arne Garborgem. V srpnu 1882 potkala také dánského spisovatele a novináře Erika Skrama, kterého si o dva roky později v Kodani vzala.
V roce 1885 vydává Amalie Skram svůj první román Constance Ringová, který je dnes považován za přelomový text konce 19. století, zobrazující pokrytectví společnosti a dvojí měřítko na chování muže a ženy v manželství. Ve své době byla Constance Ringová velice kontroverzní a bylo téměř nemožné pro ni najít nakladatele – nakonec ji musela Amalie Skram vydat na vlastní náklady. V tomto díle spisovatelka zobrazuje téma ženské sexuality a jejího potlačování v manželství stejně jako obecně podřízenou a nesvobodnou roli žen ve společnosti. Tento motiv je rozpracováván také v románech Lucie (1888), Fru Inés (Paní Inés, 1891) a autobiograficky laděném Forraadt (Zrazený, 1892).
V dalším tvůrčím období pak vznikla rodová tetralogie Hellemyrsfolket (Lidé z Hellemyru), která popisuje životy čtyř generací chudé rodiny z Nordhordlandu. Romány Professor Hieronimus (1895) a Paa St. Jørgen (1895) Amalie Skram napsala po svém druhém nervovém zhroucení v roce 1894 a jejich hlavním tématem jsou právě kruté podmínky v dánských psychiatrických nemocnicích – toto odhalení způsobilo skandál a nakonec dopomohlo ke zlepšení jejich praktik. V posledních letech svého života žili manželé Skramovi již odděleně, a když 15. března 1905 Amelie Skram zemřela, zůstal po ní nedokončený její poslední román Mennesker (Lidé).
Svým nesmlouvavým zobrazováním společenských tabu, tedy zejména postavení žen v manželství, jejich sexuality a otázky péče o psychicky nemocné, se zařadila mezi nejvýraznější severské naturalisty a spisovatele tzv. moderního průlomu, spolu s například Alexanderem Kiellandem a Jonasem Liem. V neposlední řadě měla její práce také obrovský vliv na právě vznikající feministické hnutí.
Autorka článku: Johana Lajdová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: denstoredanske.dk
