Dne 9. dubna 1940 během druhé světové války zaútočilo nacistické Německo na Dánsko a Norsko v rámci operace zvané Weserübung (česky Cvičení na Vezeře). V Dánsku se v tento den (dánsky Danmarks besættelse) k připomínce okupace vyvěšuje státní vlajka. Norsko i Dánsko sice na začátku války stejně jako za první světové války vyhlásily neutralitu, jejich strategický význam byl však pro evropské velmoci příliš velký. Německo se během první světové války vinou norské neutrality ocitlo v blokádě ze strany Dohody, která významnou měrou přispěla k jeho porážce. Tentokrát tudíž chtělo takové situaci předejít. Případná britská okupace by navíc ohrozila vývoz železné rudy ze švédské Kiruny přes přístav Narvik, která byla pro německý válečný průmysl zcela nezbytná.
Útok 9. dubna 1940 přesto přišel nečekaně. Po čtvrté hodině ranní překročila německá armáda podporovaná letectvem dánskou hranici. Došlo k menším potyčkám, ale už v šest hodin se u krále Christana X. uskutečnila schůzka ministrů s veliteli armády, kteří rozhodli, že leteckému bombardování Kodaně musí být za každou cenu zabráněno. A tak Dánsko de facto bez boje kapitulovalo. Vzhledem ke geografické rozlehlosti Norska bylo v jeho případě rozhodnuto zaútočit na důležité přístavy: Oslo, Arendal, Kristiansand, Egersund, Bergen, Trondheim a Narvik. Křižník Blücher spolu s dvěma menšími plavidly byl vyslán do Osla, aby obsadil norské hlavní město Oslo a zajistil parlament Storting, vládu a Zámek s královskou rodinou. Křižník však zasáhla kanonáda z Oscarsborgu, havaroval a na jeho palubě ztratilo život přes 800 německých vojáků. Tím se útok na hlavní město opozdil a poskytl králi a vládě možnost uprchnout. Na ostatních místech zaznamenala německá armáda větší úspěch. Norové se však nechtěli vzdát tak snadno. Podle plánu se měli stáhnout na linii Dokka – Lillehammer – Rena a udržet ji do příchodu Spojenců. Nejzuřivější boje, do nichž se zapojily posily z Velké Británie, Francie a Polska, se odehrávaly v okolí přístavu Narvik. 28. května se podařilo Narvik získat zpět, ale jen na krátkou dobu, neboť spojenecké jednotky musely být po nepříznivém vývoji na západní frontě přesunuty do Francie. Po odchodu spojenecké armády Norsko brzy kapitulovalo. Král Haakon VII. spolu s vládou se rozhodli opustit zemi a uprchnout do londýnského exilu, odkud na dálku řídili protiněmecký odboj a byli ve spojení také s československou exilovou vládou a prezidentem Edvardem Benešem.
Německé vítězství v Norsku a Dánsku zajistilo německé armádě kontrolu nad vývozem švédské železné rudy a poskytlo německému námořnictvu lepší výchozí pozici při výpadech proti britským lodím v Severním a Baltském moři. Na druhou stranu Německo při útoku na Norsko a Dánsko utrpělo také značné ztráty na životech a materiálu, zejména v námořnictvu. Potopené a poškozené lodě pak citelně chyběly při invazi na Britské ostrovy na podzim 1940. Neúspěch Spojenců v Norsku také vedl k pádu britské vlády Nevilla Chamberlaina. V květnu se tak britským premiérem stal Winston Churchill. Německu se nepodařilo zajmout krále a vládu ani získat norskou zlatou rezervu, která byla převezena do USA. Do čela země Německo dosadilo málo oblíbenou loutkovou vládu strany Národní sjednocení v čele s Vidkunem Quislingem, jehož jméno se posléze v mnoha jazycích stalo synonymem pro vlastizrádce.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org