Einar Gerhardsen (1897–1987) byl norský sociálně demokratický politik, který v letech 1945–51 a 1955–65 vedl celkem čtyři norské vlády. Bývá považován za hlavního strůjce norského státu blahobytu a za jednu z nejvýznamnějších osobností moderních dějin Norska.
Gerhardsen vyrůstal jako jedno ze čtyř dětí v dělnické rodině v Oslo. Po vzoru svého otce se stal silničním dělníkem a v roce 1920 byl zvolen předsedou odborů. Angažoval se také v politice, a to v dělnické straně (Det norske Arbeiderparti), kde postupně zastával řadu důležitých funkcí. V letech 1940 až 1965 byl předsedou strany. V meziválečném období se činnost dělnické strany a odborů, která se měšťanské společnosti zdála poněkud radikální, ne vždy setkávala s pochopením. Gerhardsen byl několikrát obžalován a odsouzen. V roce 1924 byl potrestán 75 dny vězení za nabádání ke stávce. Na konci 20. let se Gerhardsen po zkušenostech s politikou sociální demokracie v Rakousku a vědomím sílící fašistické ideologie v Evropě od revoluční politiky odklonil.
Za druhé světové války, kdy bylo Norsko okupováno Německem, na rozdíl od krále a členů vlády zůstal v Norsku a aktivně se účastnil domácího odbojového hnutí. Byl však brzy zatčen a deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen. V závěru války byl přemístěn do norského zajateckého tábora Grini nedaleko Oslo. Po skončení války se v čele dělnické strany stal předsedou vlády. Svou činností za války i po ní si v Norsku vysloužil označení Otec vlasti (Landesfaderen) a v populární anketě Největší Nor 20. století se umístil na druhé příčce za králem Olavem V.
Autorka článku: Jitka Jindřišková, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: psykologtidsskriftet.no
