18. 6. – První estonské slavnosti písně

První estonské slavnosti písně (estonsky laulupidu) se konaly dne 18. června 1869 ve městě Tartu nacházejícím se v tehdejší Livonské gubernii. V té době bylo dnešní území Estonska ještě součástí estonské a livonské gubernie v rámci carského Ruska. Město Tartu se v 19. století stalo centrem estonského národního obrození a uspořádání slavnosti písně bylo významným krokem k povznesení estonského národního sebevědomí. V roce 1896 se festival přesunul do dnešního hlavního města Tallinnu, kde se koná dodnes.

Lidové a národní písně jsou neodmyslitelnou součástí kulturního dědictví všech tří pobaltských národů. Tance a zpěvy velmi často doprovázejí nejrůznější setkání a srazy, písně se ale také zpívají například během oslav státních svátků. V dobách sovětské okupace byly estonské slavnosti písně zneužity sovětskou propagandou a konaly se pod přísnou kontrolou úřadů. Přesto se v roce 1960 třiceti tisícům sboristů podařilo na závěr festivalu, po skončení oficiální části, zazpívat v té době zakázanou píseň Mu isamaa on minu arm, která se stala ihned po uvedení na slavnosti písně v roce 1947 neoficiální hymnou Estonska. Po znovuzískání estonské nezávislosti na začátku 90. let byly slavnosti písně obnoveny ve své původní podobě. Po rozpadu SSSR se slavnost poprvé konala v roce 1994.

Slavnosti písně mají v celém Pobaltí vybudovanou dlouhou a hlubokou tradici a konají se samozřejmě i v sousedním Lotyšsku a Litvě. Vždy se jich účastní několik desítek tisíc lidí (desítky tisíc bývá jak vystupujících, tak diváků). Slavnosti písně jsou nejen jedinečnou hudební a kulturní událostí, ale také ukázkou národní soudržnosti a potvrzením identity těchto tří malých národů. Ne náhodou se obdobě naší sametové revoluce říká v Pobaltí zpívající revoluce.

Estonské slavnosti písně se nekonají každý rok, ale jen jednou za pět let vždy o prvním víkendu v červenci. Poslední se uskutečnily v roce 2019.