Estonský Den státního smutku (leinapäev), litevský Den smutku a naděje (Gedulo ir vilties diena) a lotyšský Vzpomínkový den obětem komunistického teroru (Komunistiskā genocīda upuru piemiņas diena) jsou tři názvy jednoho tragického výročí, které se každým rokem připomíná ve všech třech pobaltských zemích 14. června.
14. června 1941 byly zahájeny obrovské deportace obyvatel z Pobaltí na Sibiř, které měly v Estonsku, Litvě i Lotyšsku podobný průběh a motiv. Tento den je zasvěcen vzpomínce na oběti hned dvou vln stalinských deportací na Sibiř. Bestiální záměr vedení Sovětského svazu zadusit jednou provždy národní hrdost pobaltských republik, které byly k SSSR násilně připojeny roku 1940, přivodil sice občanům Estonska, Lotyšska a Litvy bolestivé trauma, ale úplně zlomit se je nepodařilo ani během padesáti let sovětské nadvlády.
K první masové deportaci, zvané Červnová (estonsky Juuniküüditamine, litevsky Birželio trėmimai, lotyšsky Jūnija deportācijas), došlo 14. června 1941 krátce poté, co sovětská okupace Pobaltí vyvrcholila v násilné připojení zemí k SSSR. Odsun „protisovětských živlů“ byl zaměřen především na muže angažované v nacionalistickém odboji a jejich nejbližší. Ti byli odváženi do sibiřských oblastí Irkutska, Omsku, Tomsku, Krasnojarsku, Novosibirsku a Amurska, zatímco otcové rodin se octli v Gulagu. Například z Lotyšska bylo během této deportace odvezeno 15 424 obyvatel.
Druhá fáze označovaná jako Březnová deportace (estonsky Märtsiküüditamine, litevsky Kovo trėmimai, lotyšsky Marta deportācijas) následovala po skončení války na sklonku března 1949, v reakci na odpor, který pobaltské národy kladly proti kolektivizaci zemědělství. Tentokrát se deportace týkaly výhradně pobaltských republik (před tím i Běloruska, Ukrajiny a Moldavska) a cílily především na ženy a děti. V rámci operace Příboj bylo na nucené práce na Sibiř vysláno bezmála 100 000 osob (20 722 lidí z Estonska, 42 125 z Lotyšska a 33 500 z Litvy). Tam byli deportovaní nuceni přijmout status „zvláštních přesídlenců“, který jim odejímal právo svobodného pobytu a prakticky z nich činil otroky nucených prací. Zakládání kolchozů se poté v otřeseném a oslabeném Pobaltí podařilo dokončit během jediného roku.
Třetina deportovaných se směla do země vrátit až po odhalení kultu osobnosti Stalina, v roce 1953. Další lidé se do Pobaltí vraceli v letech 1956–1961. Skutečný proces se sovětskými zločiny byl však například ve znovuobnoveném Estonsku zahájen v roce 1995. Za účast na nepromlčitelných zločinech proti lidskosti bylo k symbolickým trestům odsouzeno osm mužů, v r. 2006 označil události v Estonsku za zločin proti lidskosti také Evropský soud pro lidská práva.
Na prvním obrázku je autentický železniční vagon, v němž byli deportovaní převáženi. Vagon se nachází na nádraží Torņakalns v Rize a je součástí památníku obětem sovětských deportací. Právě odsud byly v celém období let 1941–1949 transporty na Sibiř vypravovány.
Autorky článku: Ema Stašová a Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek: Iva Doušová a Týden.cz.
