Estonská lidová fronta (estonsky Rahvarinne) byla založena 13. dubna 1988 původně jako „Lidová fronta na podporu perestrojky“. U jejího zrodu stála Marju Lauristin, pozdější estonská ministryně a poslankyně, a Edgar Savisaar, pozdější premiér Estonska a současný starosta Tallinnu. Savisaar oznámil založení lidové fronty na podporu Gorbačovových reforem v politické talk show Mõtleme veel vysílané estonskou televizí. Pořad byl na svou dobu ojedinělý tím, že byl přenášen živě, a tak Savisaarova slova nemohla být vystřižena.
Estonská lidová fronta bylo první velké nezávislé politické hnutí v Estonsku od začátku sovětské okupace za druhé světové války. Na politické scéně působilo od roku 1988 do začátku 90. let, kdy se přeměnilo v současnou Estonskou stranu středu (Eesti Keskerakond).
Lidová fronta byla hlavní silou estonského hnutí za nezávislost na konci 80. let, které vyústilo v obnovení nezávislosti země. Proti ní se utvořilo seskupení prosovětských sil zvané Интердвижение (Protihnutí pracujících). Jeho jádro tvořilo konzervativní (prosovětské) křídlo Estonské komunistické strany a dále pak etničtí Rusové a občané dalších států, kteří se v tehdejší Estonské sovětské socialistické republice usadili během sovětské okupace a kteří s Gorbačovovou perestrojkou nesouhlasili.
Podobné organizace, jako byla Estonská lidová fronta, byly ve stejné době založeny i v sousedních pobaltských státech: v Litvě hnutí Sąjūdis a v Lotyšsku Lotyšská lidová fronta (Latvijas Tautas fronte).
Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: rahvarinne.ee