Severský kalendář

Silvestr, tedy poslední den roku slavený 31. prosince, se ve Skandinávii a Pobaltí slaví podobným způsobem jako v jiných částech západní civilizace. Na oslavách nechybí alkohol, ohňostroje, všeobecné veselí a zábava, novoroční předsevzetí a dobré jídlo. Lidé se loučí se starým rokem a vítají rok nový. Oslavy se většinou protáhnou až do časných ranních hodin 1. ledna, u něhož je v kalendáři napsáno Nový rok. Silvestrovské oslavy přitom mnohde plynule navazují na vánoční svátky.

Čtěte dále.

Z liturgického hlediska je 26. prosinec, druhý svátek vánoční, zasvěcen svatému Štěpánovi, prvnímu křesťanskému mučedníkovi. Dnes bývá tento den stejně jako předešlý Boží hod věnován návštěvám a setkáním. V severské tradici je svatý Štěpán navíc spojován s koňmi, a to především díky lidové představě, že byl Herodovým podkoním, který jako první spatřil betlémskou hvězdu, když byl napojit královy koně. Proto se ve Skandinávii ke svatému Štěpánu váže několik tradic spojených s koňmi. Pro propojení svatého Štěpána a koní nicméně nenacházíme oporu v Bibli a jedná se spíše o jakousi záminku pro to, aby i v křesťanských časech bylo možné pokračovat v pohanských zvycích, spojených se svátkem koní, který se 26. prosince tradičně konal k uctění staroseverského boha Freye.

Čtěte dále.

Přestože právě 25. prosinec, tedy první svátek vánoční nebo též Boží hod vánoční, je podle církevní tradice dnem Ježíšova narození, slaví se v severských zemích stejně jako u nás výrazně méně než předcházející Štědrý den. Náboženský význam Božího hodu se vytrácí a celé Vánoce se považují i za jeden z nejvýznamnějších občanských svátků. První svátek vánoční stejně jako následující druhý svátek je většinou spojen s trávením času s rodinou a odpočinkem.

Čtěte dále.

Hlavním dnem Vánoc v severských zemích je 24. prosinec, náš Štědrý den či večer, kdy se i ve Skandinávii usedá ke slavnostní večeři, po níž se rozbalují dárky, které v různých zemích nosí severské obdoby našeho Ježíška. Do křesťanských Vánoc Štědrý den sice ještě nepatří, je vlastně teprve předvečerem pro křesťany nejdůležitějšího vánočního dne – dne narození Páně 25. prosince, přesto je ale v mnoha zemích považován za vrchol Vánoc a tato tradice se přebrala i v severní Evropě.

Čtěte dále.

Chcete se dozvědět, jak se na Severu – ve Skandinávii a Pobaltí – slaví vánoční svátky?

Vánoce patří k největším a nejvýznamnějším křesťanským a občanským svátkům na celém světě i ve Skandinávii. Během nich se připomíná narození Ježíše Krista. Tradiční zvyky už ale většina Seveřanů, i když jsou věřící, striktně nedodržuje. Náboženský obsah svátků doplňuje prozaičtější náplň spojená spíše s odpočinkem, posezením s přáteli a rodinou a zimními sporty i navzdory faktu, že dlouhé tmavé dny v severní Evropě příliš nepřejí pobytům venku. O Vánocích severně od polárního kruhu vrcholí období polární noci, neboť 21./22. prosince nastává zimní slunovrat a po něm se zase pomalu začíná prodlužovat den. V některých oblastech si s nedostatkem světla, zejména pro tolik oblíbené lyžování, poradili: běžkařské tratě i sjezdovky jsou tam uměle osvětleny.

Čtěte dále.

Den svatého Þorláka (islandsky Þorláksmessa) se na Islandu slaví 23. prosince, tedy den před Štědrým dnem. Svátek je pojmenovaný po Þorláku Þórhallssonovi, islandském katolickém knězi ze 12. století, který v tento den zemřel. Roku 1198 byl prohlášen za svatého. Ačkoli bylo katolictví na Islandu roku 1550 nahrazeno luteránstvím, svátek se slaví dál.

Advent byl v dobách katolictví vyhrazen půstu před vánočními oslavami, a maso tudíž patřilo mezi zakázané pochutiny. Jeho alternativou se v Den svatého Þorláka stal zkvašený rejnok (skata; na obr.), podávaný s vařenými bramborami. Tradice se po ostrově rozšířila ze Západních fjordů kolem poloviny 20. století, a toto jídlo je kupodivu stále populární, ačkoli málokdo si jej vaří doma – charakteristický pach „shnilé“ ryby je jen velmi těžké vyvětrat.

V Den svatého Þorláka se ve většině domácností zdobí vánoční stromek a obchody jsou, tak jako jinde po světě, plné opozdilců, snažících se sehnat vánoční dárky na poslední chvíli. Majitelé obchodů jim vycházejí vstříc prodlouženou otevírací dobou: otevřeno je do 23:00 (běžně obchody zavírají v 17–18 hodin).

Den před Štědrým dnem, 23. prosince 1943, se narodila současná švédská královna Silvia (švédsky Sveriges drottning Silvia, födelsedagen). Narodila se v německém Heidelbergu jako Silvia Renate Sommerlath a je neurozeného původu. Má, respektive měla, tři bratry, z nichž jeden již zemřel. V letech 1947–1957 vyrůstala v brazilském São Paulo, kam se rodina přestěhovala po druhé světové válce. V roce 1957 se vrátili do Německa. Budoucí královna pak studovala v Düsseldorfu a v Mnichově, poté pracovala jako překladatelka a tlumočnice. Silvia, jejíž matka byla Brazilka, hovoří šesti jazyky a ovládá i švédský znakový jazyk.

Se svým budoucím mužem, švédským králem Karlem XVI. Gustavem (v té době ještě korunním princem), se seznámila v roce 1972 na olympiádě v Mnichově. Svatba se konala o čtyři roky později v červnu 1976. Karlovi a Silvii se narodily tři děti: korunní princezna Viktorie (nar. 1977), princ Karel Filip (nar. 1979) a princezna Madeleine (nar. 1982). Princezna Viktorie jim v únoru 2012 porodila vnučku Estelle.

Mezi královniny povinnosti patří reprezentativní úkony, jako např. doprovázení krále na zahraniční návštěvy i cesty po Švédsku. Kromě toho se Silvia velmi angažuje v charitativní činnosti, zejména v péči o postižené a zneužívané děti a v pomoci starým lidem. V roce 1999 založila Světovou dětskou nadaci (World Childhood Foundation), kterou nyní vede její dcera princezna Madeleine, a je patronkou několika desítek sdružení. V roce 2004 ji americký časopis Forbes zařadil na 68. příčku v přehledu sta nejvlivnějších žen světa.

Svatá Lucie byla sicilská dívka, jejíž památku si každoročně 13. prosince připomínají římsko-katoličtí, luteránští i ortodoxní křesťané. Svatá Lucie patří k nemnoha světcům, které členové severských luteránských církví oslavují.

Oslavy sv. Lucie jsou ve Skandinávii v moderní době poměrně nové. Poprvé se objevily ve Švédsku na počátku 19. století a až v polovině 20. století se rozšířily do ostatních severských zemí. Slaví se i v Grónsku. Jméno sv. Lucie však bylo připomínáno už od příchodu křesťanství do Skandinávie. Prvky starého pohanského náboženství se smísily s novou křesťanskou tradicí a jméno sv. Lucie se zezačátku často pletlo s Luciferem. Navíc 13. prosinec připadal podle starého juliánského kalendáře na nejdelší noc v roce. Tohle všechno přispělo k tomu, že byla noc sv. Lucie tehdy spojována především s nadpřirozenými bytostmi, které putovaly od statku ke statku a kontrolovaly, zda je vše připravené na oslavu Vánoc. V západním Švédsku se ujala tradice průvodu dívek a žen oblečených v bílých róbách a s věnci na hlavě, v případě „sv. Lucie“ věncem ozdobeným (obvykle sedmi) svíčkami. Tento zvyk, který se dochoval až do dnešní doby, pochází patrně z Německa. Je běžné, že si ve školách, v práci i celonárodně volí Seveřané svou sv. Lucii. K oslavám patří také píseň sv. Lucie (luciasangen), původně neapolská lidová píseň, a speciální pečivo lussekatt, bochníčky formované zpravidla do písmene S, zlatožluté barvy, se šafránem a zdobené rozinkami.

Čtěte dále.

Každoročně již od roku 1901 se 10. prosince slavnostně udílejí Nobelovy ceny v pěti oblastech lidské činnosti. Ve švédském Stockholmu se oceňují významné počiny v chemii, fyzice, lékařství a v literatuře, zatímco v norském Oslu se předává Nobelova cena za mír.

O vznik Nobelových cen se zasloužil Švéd Alfred Nobel, který se proslavil vynálezem dynamitu. V roce 1895 ve své závěti určil celé své rozsáhlé jmění na vytvoření komitétu, jemuž přiřknul úkol udělovat pět cen. Zároveň byla vytvořena Nobelova nadace (Nobelstiftelsen), která s odkázanými penězi hospodaří. Slavnostní ceremoniál udílení Nobelových cen se koná ve stejný den ve Švédsku i v Norsku, a to 10. prosince, kdy Alfred Nobel v roce 1896 zemřel. Ve Švédsku se Nobelovy ceny udílí ve stockholmské koncertní síni. Po udílení se koná rozsáhlý banket v prostorách stockholmské radnice, a to za účasti švédské královské rodiny a kolem 1 300 hostů. V Norsku je historie udílení cen o něco barvitější – nejprve byla Nobelova cena míru předávána v Nobelově institutu, později na půdě Univerzity v Oslo a v současné době od 1990 je místem konání osloská radnice. Banket se koná v osloském Grandhotelu, opět za účasti norské královské rodiny a 250 hostů.

Čtěte dále.