Thor Heyerdahl: „Největším nepřítelem není strach, nýbrž panika.“

Letos 12. července uplynulo padesát let od konce Heyerdahlovy výpravy Ra II (1970). První výprava pojmenovaná po egyptském slunečním bohu skončila nezdarem, druhá se zapsala do dějin jako úspěšná. V roce 1997 měl otec naší kolegyně Terezy Karel Čech tu čest s Thorem Heyerdahlem pořídit rozhovor. Heyerdahl, tehdy již třiaosmdesátiletý, ale stále při síle, se rozpovídal o tom, co udržovalo morálku skupiny při všech plavbách a jak spolu lidé odlišných národností a původu dokázali najít společnou řeč. A mimo jiné také prozradil, jak na otevřeném moři řešili krize, během nichž šlo bez nadsázky o život. Rozhovor vyšel původně 23. října 1997 v Magazínu Mladé fronty Dnes (s. 35–36). Heyerdahl by před pár dny, 6. října 2020, oslavil sto šesté narozeniny. Zemřel 18. dubna roku 2002.

Autentický titulek rozhovoru z Magazínu Mladé fronty Dnes 23. 10. 1997

Na těch třiaosmdesát, které před pár týdny oslavil, sice zdaleka nevypadá, ale starý pán to přece jen už je. Vlasy mu prořídly a zbělely, ramena, pořád ještě široká, se trochu hrbí. Ale ty silné prsty s nehty, zastřiženými do rovna, dodnes napovídají, jakou sílu v rukou kdysi Thor Heyerdahl nejspíš měl.

Stejně silnou měl i vůli. Možná, že to byla spíš až umíněnost. Dokázal nemožné – na pitoreskních plavidlech Kon-Tiki, Ra I a II a na lodi Tigris, postavených po vzoru dávných egyptských, polynéských a indiánských civilizací z balzových klád či z rákosových stvolů, překonával oceány z jednoho břehu na druhý.

O svých expedicích napsal spoustu knížek, které přesáhly žánr obvykle suchopárných cestopisů a které svět přečetl – a dodnes čte – jedním dechem. Za svůj první film (natočil jej kamerou, nad kterou by se většina kinoamatérů jenom ušklíbla) dostal v kategorii filmových dokumentů Oscara.

Legendární námořní výpravy už sice nepodniká, ale svět je mu pořád ještě malý. Do Čech přiletěl z Nového Mexika, z Prahy odlétal do Santiaga de Chile a odtamtud na Velikonoční ostrov. Z východního Pacifiku se vracel na Tenerife na Kanárských ostrovech, kde dnes žije po pěti letech strávených v Peru. Za pár dní nato letěl do Hamburku. O jeho nezlomné vitalitě ostatně svědčí i to, že loni v létě – tedy ve dvaaosmdesáti – se potřetí oženil.

Thor Heyerdahl, zdroj: static.independent.co.uk

Za co sám sebe pokládáte? Za vědce? Nebo cestovatele? Nebo dobrodruha?

Celý život jsem především vědec. Na Univerzitě v Oslu jsem vystudoval zoologii a pak jsem jel na polynéský ostrov Fatu Hiva zkoumat migraci zvířat. Už během prvního pobytu v Polynésii jsem došel k přesvědčení, že sem lidé přišli z Jižní Ameriky, vzdálené osm tisíc kilometrů. Svědčila o tom řada indicií, od shodných prvků v jazycích či náboženství až po genetiku. Na obou stranách Pacifiku například lidé odedávna pěstovali sladké brambory, které by cestu vodou z jedné strany oceánem na druhý jen díky mořskému proudu nepřežily. Někdo je sem prostě musel dovézt.

Nad touhle mou teorií si kolegové vědci – od archeologů přes etnografy po antropology – jen ťukali prstem na čelo. Podle nich předkolumbovští indiáni stavěli tak primitivní plavidla, že by se jejich mořeplavci na otevřeném oceánu okamžitě utopili. Abych jim dokázal, že se pletou, postavil jsem balzový vor Kon-Tiki a celou tu tříměsíční cestu z Peru do Polynésie absolvoval na vlastní kůži.

Takže označení dobrodruh se vám moc nezamlouvá?

Nemám nic proti dobrodružství, pokud má nějaký rozumný účel a cíl. A všechny moje expedice takový účel měly. Chtěl jsem jimi dokázat – a taky dokázal – možnost kontaktů mezi ranými civilizacemi světa.

Proč jste si do týmů většiny svých výprav vybíral mezinárodní posádku?

Nejspíš bych to nazval snahou o vlastní obohacení. Jako antropolog jsem zjistil, že lidé na celém světě mají nejen shodnou stavbu těl, ale i identický způsob myšlení a prožívání emocí. Pokud dokážete naslouchat člověku s jinou barvou kůže a s jiným náboženským vyznáním nebo politickými názory, naučíte se spoustu věcí. Když jste spolu dlouhé týdny na voru uprostřed oceánu, musíte navzájem spolupracovat už jen z toho prostého důvodu, abyste všichni přežili. Základem skutečné komunikace mezi lidmi je, jestli jsou schopní zvládat své malé problémy. Když například ze všech sil taháte z vody rybu a ten druhý – místo, aby vám pomohl – jen sedí a spokojeně kouká, jak se dřete, tak máte chuť ho zabít. Ale jde o to shodnout se na kompromisu, nebo se prostě navzájem tolerovat. To platí nejen na voru uprostřed oceánu, ale i na naší malé planetě. Na ní jsme taky všichni jenom spolucestující.

Výprava Ra, zdroj: presizely.abcmedia.no

Podle jakého klíče jste si spolupracovníky vybíral?

Záleželo na projektu. Většinou jsem organizoval archeologické expedice. Tam šlo v první řadě o odborné znalosti a průpravu. Ty, které poutaly pozornost veřejnosti, jsem za celý život realizoval vlastně jen čtyři – Kon-Tiki, obě cesty Ra a expedici Tigris. U těch byla důležitá jiná kritéria. Například to museli být absolutně zdraví lidé. Podstatné bylo taky to, aby na mě dělali dojem, že jde o lidi, kteří nebudou vyvolávat konflikty, ale naopak budou schopni spolupráce. A strašně důležité bylo, aby měli smysl pro humor. To je vlastnost, kterou v žebříčku hodnot kladu na jednu z prvních příček. I ty nejriskantnější situace pomůže vyřešit už jen to, jestli se na ně i na sebe dokážete podívat z méně vážného zorného úhlu. To je v týmové práci mnohem důležitější, než si možná kdo myslí.

Hrozilo vám takové riziko často?

Ve skutečnosti byly mé expedice možná méně nebezpečné, než se lidem zvenčí zdálo. Já jsem si byl díky svým výzkumům naprosto jistý, že ta zdánlivě křehká plavidla, na kterých jsme přes oceán putovali, byla vědci i veřejností podceňována. Vypadala totiž děsně primitivně, ale byla postavena podle vzoru nejvyspělejších civilizací v historii. Když víte, co třeba staří inkové nebo Egypťané dokázali za zázraky v architektuře, metalurgii, astronomii nebo medicíně, včetně mozkové chirurgie, nemáte strach, že by postavili loď, která by nepřežila pár týdnů na moři. Věděl jsem, že se nepouštím do něčeho, co páchne sebevraždou.

A strach jste neměl nikdy?

To víte, že měl. To by měl každý. Ale už sám pocit strachu je pozitivní věc. Protože mobilizuje lidské síly a nutí člověka reagovat. Možná sice na pár vteřin ztuhnete, ale pak se tím více soustředíte. Nic jiného vám totiž nezbývá. A společně s posádkou najdete nějaké řešení, o kterém věříte, že vás z toho nebezpečí dostane. Nejhorším nepřítelem není strach, ale panika.

Vzpomínáte si na nějaký příklad?

Jednou na expedici Ra I měl noční hlídku Abdulláh Djibrin z Čadu. Ten mládenec celý svůj život prožil ve střední Africe, nikdy předtím nespatřil moře a například neměl ani tušení, že je slané. Svou první velrybu v životě považoval za hrocha. Jednou, když měl hlídku, mě uprostřed noci probudil a povídá: „Thore, pojď se podívat na něco divného.“ Vyšel jsem na palubu a vidím, že rákosový člun se nám uprostřed rozpadá na dvě půlky. A Abdulláh se ptá: „Myslíš, že je to nebezpečné?“ „Ani ne,“ povídám, „ale přece jen bude lepší, když probudíme ostatní a dáme to do pořádku.“ Nakonec se nám to povedlo, ale kdybychom propadli panice, tak tu nejspíš dneska s vámi nesedím.

A proč jste si proboha právě toho Abdulláha na takovou cestu vybral?

Například kvůli tomu, že to byl ten nejčernější černoch, jakého si vůbec umíte představit. Navíc to byl muslim. A já se záměrně snažil vybíral lidi, kteří se od sebe navzájem budou co možná nejvíc lišit. Ale vzal jsem ho i proto, že byl expert na papyrus. Na rozdíl od Rusa Senkeviče, který byl doktor medicíny, nebo Mexičana Genovese, který byl univerzitním profesorem antropologie, sice Abdulláh sotva uměl číst a psát, ale byl to jediný člověk na palubě, který už jako malý kluk viděl, jak se staví lodě z papyru, a věděl, jak se s takovým materiálem pracuje. Prostě to byl nejlepší údržbář, jakého jsem pro tu plavbu mohl najít.

Měl jste někdy pocit, že jste ve výběru sáhl vedle a vybral špatně?

Ne. Nikdy. Měl jsem prostě kliku. Všichni muži z mých posádek byli perfektní chlapíci. Samozřejmě, že jsme se mockrát strašně pohádali, ale pokaždé jsme na druhou stranu oceánu dopluli jako větší kamarádi, než jací jsme zvedli kotvu. A to jsem úmyslně skládal posádku z lidí, kteří se předtím nikdy nesetkali. Šlo mi o to, aby si navzájem nešli na nervy třeba jen tím, že už po několikáté vyprávějí ten samý vtip nebo historku.

Výprava Kon-Tiki, zdroj: www.kon-tiki.no

Kdo vaše expedice platil?

Financoval jsem je sám z honorářů za knihy, které jsem o nich napsal, a za filmy, které jsem během nich natočil.

Dobře, ale kde jste vzal peníze na tu první?

Na Kon-Tiki jsem si půjčil od tatínka a od několika přátel v Americe. Ti mi pomohli hlavně s tvrdou měnou. Bylo to těsně po válce a v Norsku tehdy bylo možné získat od banky jen tisíc dolarů na osobu. Ty dluhy jsem do posledního øre a do posledního centu splatil z výnosu knihy a filmu, který jsem během expedice natočil. Pak už to bylo bez problému. Jednak jsem mezitím spoustu peněz vydělal, jednak už jsem dostával zálohy od nakladatelů na plánované knížky z nových expedic.

Jste velmi bohatý muž, určitě nejznámější Nor dvacátého století. Co pokládáte za svůj největší životní úspěch?

Nejspíš to, že jsem – a to bylo velmi těžké  – spoustu lidí přesvědčil, že historie nezačala ani Kolumbem, ani vikingy, že lidské civilizace a kultury existovaly ještě předtím, než jsme my Evropané vylezli z jeskyní. Já totiž věřím ve společného jmenovatele nejen lidské rasy jako živočišného druhu, ale i budování lidské civilizace, jak ji známe dnes.

Autor rozhovoru: Karel Čech
Upravila: Tereza Čechová, Skandinávský dům