Mezi patra 2019: Pocta coming-outu v zapadlém švédském městečku a jiné

Letošní queer filmový festival Mezi patra ukázal mnohé. Režisérské debuty, přeartované kousky, žánrové hybridy i lásku ve všech možných formách a skupenstvích. Severské zastoupení ovládlo Švédsko se třemi krátkými filmy a jedním celovečerním snímkem, promítal se rovněž jeden norský krátký film. Pojďme si je představit.

Snímek 1981 (Nittonhundraåttioett) mladého režiséra Dawida Ullgrena nás přivádí, jak název napovídá, do Stockholmu osmdesátých let, ze kterého ovšem samotné město příliš nevidíme. Jsme totiž svědky jednoho saunovacího večera, kde zcela absentují ženská těla. Dvojice mužů středního věku, jež tvoří pár, přichází pohřbít stereotyp ve vztahu do gay sauny. Prvnímu z nich se do tohoto společenství příliš nechce a divák pozoruje jeho velkou nejistotu jak nad sebou samým, tak nad celým nápadem jít se svou kůží na trh. Druhý se ale zdá být na tuto událost podstatně připravenější a do rozpálených stěn vchází jako boxer do ringu. Hned v prvních okamžicích spatřuje chlapce, kterého si v rámci pánské volenky vybírá za svého společníka pro tento večer. Chlapec ale jako by nejevil zájem, což muže přivádí k šílenství a touha nabírá na obrátkách. Nakonec se spolu ocitnou v oddělené místnosti, kde vrcholí nejen celý příběh, ale i bezmocný muž, který pod nadvládou mladého chlapce dělá všechno, co se mu přikáže. Animální touhy pak záhy střídá pocit studu, který ale posléze graduje až k agresi: muž na cestě zpátky do šaten vidí svůj protějšek v intimním objetí s jiným cizincem, což v něm nejen vyvolává žárlivost, ale i znechucení nad vlastním nepovedeným zážitkem. Společně pak opouští saunu za zcela opačné situace, než v jaké do ní vcházeli, a oba se se svým nově nabytým statusem musí nějak vypořádat.

Podobně pracuje i Jimi Vall Peterson v devítiminutovém Přespání (Sova över). Dva kamarádi, čerství vysokoškoláci, spolu po bujarém večírku končí v posteli. Jeden z nich nemůže usnout a divákovi se nabízí pečlivě propracovaná intimní scéna, jež se ovšem obejde bez dotyků i zbytečných slov. Prohlíží si svého spícího kamaráda se zvláštním, ale velmi intenzivním zalíbením a dlouhé desítky minut se snaží sebrat odvahu. Jenže strach z nového a snad i nevhodného (má přece přítelkyni, kterou miluje) jsou silnější než on sám. Jeho kamarád pak pod tíhou noci a jeho pohledů na pár chvil procitá, avšak i jeho fantazie zůstává činům zapovězena; když už čekáte, že se něco stane, že k tomu vzájemnému doteku dojde, nakonec se nikdo neodváží učinit nic. Ráno spolu snídají ve velmi příjemném rozmaru, vtipkují o jakési absurdní návštěvě tučňáků a celé je to po vzoru Notting Hill tak nějak surreální, ale milé. A kdoví, třeba se tahle noční hra někdy jednou doopravdy rozehraje.

Oproti tomu norská Noora i její láska mají ve svých citech jasno. Jediné, co jim stojí v cestě, je náboženství. A také domluvený sňatek se starším mužem, který je rovněž váženým členem místní náboženské komunity. Dívky se scházejí tajně v městských podloubích, zatímco se termín sňatku neodvratně přibližuje. Noora, hlavní hrdinka, ale nenachází odvahu o něm své milé říci, dokud tento den opravdu nepřijde.

Pro smích a slzy si pak diváci přišli na samé ukončení pražské části festivalu. Moderátor Petr Vančura svojí přirozeností dokázal zamaskovat i pár produkčních faux-pas a udělat z nich přednosti takového řádu, až se celé Lucerně rozhýbaly bránice.

A pak přišlo něco, o čem se vám nezdálo ani v těch nejkvírovatějších snech. V rámci retrospektivy se totiž promítal snímek z roku 1998 Fucking Åmål režiséra Lukase Moodyssona, v Česku distribuován pod názvem Láska je láska. Devadesátková atmosféra dýchala v každém záběru, a tak na zdech v pokojíčcích pubertálních hrdinů visely takové perly jako filmová Casablanca, chlapecká skupina Back Street Boys nebo ledový král Dominik Hašek. Na osmdesáti devíti minutách se pak rozehrávalo hned několik lidských melodramat, ve kterých se mohl divák ztotožnit napříč všemi generacemi. Hlavní hrdinka Agnes stylizovaná do klasické outsiderky průměrného teenagerovského filmu svádí svůj boj o místo na slunci. Jenže, tam kde tyto filmy obvykle končí, tahle švédská coming-outová pocta teprve nabírá tempo. Agnes se totiž zakouká do své spolužačky Elin, jež je jejím přesným opakem. Je hvězdou celé školy, o jejímž klíně sní řada pubertálních floutků z celé školy.

Obě dívky prožívají to, co se na tento věk asi prožívat sluší. Zkouší cigarety i přemíru vína, objevují těla svá i těla ostatních, píšou básničky a hovoří o smyslu života. Nejdříve každá zvlášť, poté společně, přičemž se neubrání jisté míry zábavy ani zranění.

Bolestně komická scéna je pak ta, kdy otec Agnes říká, že jemu se ve škole taky posmívali, že byl taky tak trochu „zakřiknutej“, ale že na posledním srazu po pětadvaceti letech se situace otočila. Teď je to on, kdo žije spokojeným životem a klidně by mohl být ten, kdo se posmívá tehdejším hvězdám školy, které skončily na nepovedených pracovních místech a v nepovedených milostných vztazích.

Agnes, zmítána strachem ze zesměšnění a burcována svými hlubokými city, hledá cestu k velkolepému přiznání, až ji v závěrečných minutách nachází. A to naprosto absurdně. Elin totiž Agnes zavleče na toaletu a snaží se jí po několika dnech přehlížení vysvětlit, že jí má opravdu ráda. Spolužačky si povšimnou Elinina zmizení a pomalu se začínají kupit před onou toaletou s přesvědčením, že se tam zamkla s jedním z chlapců, kteří Elin urputně nadbíhají. Celá škola se kupí přede dveřmi a diváci se nejdřív neubrání úsměvu, až nakonec propukají ve smích, protože scéna znatelně graduje. Dochází ke zcela absurdnímu coming-outu před dámskými toaletami za situace, kdy všichni spolužáci ve dveřích očekávají tajného Elinina milence. Celá závěrečná scéna je tak lehká, vtipná a přirozená, až vám nezbyde nic jiného než s těmito adjektivy opouštět brány kinosálu.

Autorka článku a fotografie: Andrea Všetečková, Skandinávský dům