Laura Lindstedt: Svět se rodí z jazyka

Laura Lindstedt (nar. 1976) je finská spisovatelka a literární vědkyně. Její druhý román Oneiron (česky Argo 2017) získal v roce 2015 prestižní literární cenu Finlandia a byl přeložen do řady evropských jazyků. Kniha vypráví o sedmi ženách ze sedmi zemí, které se nacházejí v posmrtném meziprostoru, kde čas a prostor přestává existovat. Jako literární vědkyně se Lindstedt zabývá problémy komunikace v díle Nathalie Sarraut. Píše také články, komentáře a recenze do finských novin a magazínů. Koncem roku 2017 byla hostem Dnů Severu, které každoročně pořádá Skandinávský dům.

Foto: Richard Klíčník

Oneironu se mísí spousta žánrů, vystupuje v ní sedm hrdinek z různých zemí a sociálních prostředí… Nevyčerpala jste při psaní veškeré tvůrčí síly?

Doufám, že ne (smích). Už když jsem s Oneironem začínala, věděla jsem, že chci napsat velkou knihu. Ve Finsku máme takové rčení, že román je jako prase – žere všechno. A já chtěla, aby tahle kniha „sežrala“ obrovské množství témat, žánrů a různých krajů světa. Měla to být taková mytická příšera Turso, ale taky trochu thriller. Budovala jsem kompozici tak, aby kniha při čtení držela pohromadě, ale mám trochu sklony k megalomanii, která se na tom možná projevila. I do budoucna mám velké plány, byť kniha, kterou píšu teď, bude trochu skromnějšího rozsahu. A jsou to tak odlišná témata, že… Myslím zkrátka, že literatura nebo celkově proces psaní se jen tak nevyčerpá. Každé dílo nastoluje nové otázky a problémy, které je potřeba nanovo vyřešit. A vůbec nezáleží, co jste psali předtím, každá nová kniha přináší novou otázku.

 

Který žánr nebo postava pro vás při psaní představovala největší výzvu?

Byly to výzvy různého druhu. Třeba Šlomithina přednáška na konci knihy. Ta mi dala celkem zabrat, musela jsem si toho hodně nastudovat. S podobnými výzvami jsem se při psaní potýkala často. Oříšek byla i postava Maimuny ze Senegalu, která je mi nejvzdálenější zeměpisně i kulturně. Knihu jsem psala od začátku do konce, nepřeskakovala jsem mezi kapitolami, ale k Maimuně a její cestě jsem se vrátila až zpětně, a to proto, že se při psaní musím s postavami nejdřív sžít. Postavy, které jsou mi bližší kulturně, se mi samozřejmě píší lépe, než ty, které si nejdřív musím nastudovat anebo je i konzultovat s někým, kdo se v dané kultuře vyzná.

 

Jakou roli hrají v Oneironu místa? Hrdinky pocházejí z různých konců světa, od Salzburgu přes New York po Senegal…

S místy jsem se snažila pracovat co nejpřesněji a co nejvěrněji je v knize popsat. Prošla jsem si například Polininu rodnou ulici v Moskvě, protože jsem chtěla co nejkonkrétnější zkušenost, vyzkoušet si, kudy postava chodila do práce, ačkoli její pracoviště je na rozdíl od rodného domu fiktivní. Totéž platí pro Šlomithinu běžeckou trasy z Manhattanu do Brooklynu po mostě. Jednak mi jde o to nemít v knize věcné chyby, jednak jsem se o přesné zachycení reálných míst snažila proto, že jde o protiváhu bílého antiprostoru, kde se postavy setkají a kde prostor a čas přestávají existovat. Ten protiklad jsem se snažila zachytit ze všech tvůrčích sil.

 

Proč žádná z postav nepochází ze severských zemí? Byl to autorský záměr?

Je pravda, že ve Finsku se mě hodně ptali, proč tam není žádná postava z Finska… A ani žádná jiná severská země se tam neobjevuje. Když jsem začínala psát, měla jsem devět žen, dvě měly přijít až později, někdy uprostřed děje. Měla jsem vymyšlená jejich jména a původ a jedna z nich byla Finka. Ale v průběhu psaní mi došlo, že jsem si k nim nevytvořila vztah a že mě při budování kompozice ruší. Už tak tam bylo hodně postav, snažila jsem se zachytit ženské společenství a nebyla si jistá, jestli by to s více postavami fungovalo. I já jako spisovatelka jsem se chtěla setkat s neznámým, stejně jako jsou s neznámým konfrontovány hrdinky v knize, které mluví různými jazyky a jsou z různých zemí. Chtěla jsem se dostat do kontaktu s cizím elementem, pozorovat ho a snažit se mu porozumět. To mi z eticko-poetického pohledu připadalo velmi důležité.

 

Slovo oneiron prý znamená sen, román se přitom dotýká tématu smrti. Je ta paralela snu a smrti záměrná?

Slovo oneiron se prostě odněkud vynořilo. Stalo se to koncem léta 2007, už jsem knihu plánovala a pořád jsem měla v hlavě „oneiron“, tak jsem si dohledala na Googlu, že je to řecký výraz pro sen. Věděla jsem, že budu psát o smrti, takže mě dost překvapilo, že mám najednou v hlavě tohle slovo, protože sen se taky používá jako eufemismus pro smrt. Takže jsem po tom skočila a rozhodla se tak knihu pojmenovat. No a smrt je jedním z mých stěžejních témat. Našli byste ho i v mé prvotině a taky v knize, na které pracuju teď. Láska a smrt jsou dvě velká všeobjímající témata světové literatury, která se vztahují k člověku a bytí, k vědomí vlastní smrtelnosti. Takové vědomí není snadné unést a ani mně se o smrti nepřemýšlí snadno. Oneiron je takový můj pokus o smíření se smrtí.

 

Postavy mají problémy s komunikací, vy sama se tímto tématem zabýváte i jako literární vědkyně. S jakými problémy se podle vás potýká současná komunikace? Ubíjejí ji emoticony, memy a gify?

Vizualita elektronické komunikace na sociálních sítích mě baví a hodně ji používám. Vzniká tu vlastně nové obrázkové písmo a bude určitě zajímavé ho prozkoumat vědecky. A možná už i někdo zkoumá, jak se jazyk vizualizuje pomocí nových prostředků. Já jsem ale přesvědčená, že komunikace není závislá na čase, bez ohledu na nějaké sociální sítě a nedorozumění, která tam mohou vznikat, je komunikace odjakživa složitá a problematická. Je těžké si porozumět, protože si nevidíme navzájem do hlavy, takže to vždycky drhne. Nicméně na konci Oneironu spolu začnou ženy komunikovat telepaticky a opravdu se ocitnou v hlavě té druhé. Nejdřív jsou zmatené, protože si nejsou jisté, jestli jsou myšlenky v jejich hlavách jejich vlastní, nebo patří někomu jinému. Nakonec se telepatii naučí používat a vnímat hranici mezi vlastními myšlenkami a myšlenkami té druhé. To je důležité téma knihy, jakými fázemi si musíme projít, abychom dosáhly transparentní komunikace, aby lidské fyzické hranice přestaly být překážkou porozumění druhému člověku. Ve své dizertaci o díle Nathalie Sarraut jsem se zabývala hlavně nonverbální komunikací a jejími podtexty. V současné době se ale v komunikaci trochu utápíme. Sociální média jsou plná různých reakcí a názorů, ale… Nevím, jestli se i v Česku řeší sociální bubliny, ve Finsku je to každopádně velké téma. Na Facebooku se formují skupiny lidí se stejným názorem, kteří se v něm navzájem utvrzují, a najednou tu máme svět, kde už si lidé nedokáží rozumět. Na odlišné názory pak lidé reagují nenávistně, zuřivě, násilně. To vnímám jako velký současný problém, přinejmenším v západních zemích.

 

U nás je to s bublinami dost podobné… Jako odbornice na komunikaci se vás ale musím zeptat na jeden finský fenomén. Proč Finové nemluví?

Nevím, jestli je tahle otázka úplně na místě. Finsko není země jedné kultury, naopak tu máme velkou rozmanitost a kromě Finů žijí ve Finsku Sámové, Švédové, Rusové a další národy. Je to takové klišé, které má samozřejmě nějaký opodstatněný základ. Průměrný Fin se nevrhá do small talku, radši si nejdřív poslechne, co má na srdci druhá strana, a bere to vážně. Takže víc pracujeme s tichem než typický Francouz, který rychle naváže small talk, ale je v tom určitá vykonstruovaná choreografie. Já už dlouho žiju v Helsinkách, které jsou dost mezinárodní, a tam mi to zas až tak mlčenlivé nepřipadá. Ale je pravda, že když zajedu k babičce do Kainuu, sedíme spolu u kafe a navzájem dlouze mlčíme. Takže asi ano, ale je to hlavně záležitost agrárního Finska, tam tenhle mýtus ještě přežívá.

 

Na Goodreads jsem našla komentář, že Oneiron je, jako by se potkal Bulgakovův Mistr a Markétka se Zlatým zápisníkem Doris Lessing a měli spolu dítě… Jsou Bulgakov a Lessing autoři, na které odkazujete?

Úžasné přirovnání. (smích) Na Doris Lessing ani ne, ale konkrétně Bulgakovův román Mistr a Markétka je pro mou knihu důležitý, ostatně Polina má kočku, která se jmenuje Begemot. Chtěla jsem tím aktivovat tenhle kulturní kontext. Mistr a Markétka je fantastický fantaskní román, kombinace politiky a humoru, jehož děj je zvláštnější a zvláštnější, zároveň je to strašně silná kniha. Je to určitě jedna z mých nejoblíbenějších. Polininu kočku jsem tedy pojmenovala Begemot na počest ruské literatury.

 

Jací další autoři silných knih vás ovlivnili?

Jednoznačně Nathalie Sarraut, která je v mém životě už dlouho a můj vztah k ní osciluje mezi láskou a nenávistí. (smích) Ta velmi ovlivnila vývoj mého psaní. Z finské literatury by to určitě byla Monika Fagerholm a Marja-Liisa Vartio, na jejich románech jsem vyrostla a hodně pro mě znamenají. A potom taky Marguerite Duras, Samuel Beckett, Thomas Bernhard… Oslovují mě autoři, kteří pracují se silnou poetikou a nakládají s jazykem osobitým způsobem. Není to jen svět, který příběhy tvoří, ale i jazyk coby transparentní nástroj, kterým události popisujeme. Ten svět se rodí právě z jazyka. Takový druh literatury vyhledávám.

 

Jedním z témat Oneironu je i násilí na ženách. Proč jste ho zvolila?

Všechny postavy v mé knize jsou ženy a prakticky nic je nespojuje. A ony se na konci samy ptají, proč se právě v této skupině ocitly v bezčasí, jestli je takových skupin uvízlých v meziprostoru víc… Kladou si vlastně po smrti otázku, kterou si obvykle pokládáme, dokud žijeme. Ony na to pojítko nepřijdou, ale čtenář si může vydedukovat, že je všechny spojuje násilná smrt, konkrétní nebo abstraktní. A proč jsem si tohle téma vybrala? Nebyla za tím žádná agenda, snaha napsat feministický nebo společenský román… Když chci řešit společenské téma, radši napíšu článek do novin než román. Ale jednou na tomhle světě žiju a aktuální témata se samozřejmě promítají i do toho, o čem píšu. A obchod s bílým masem či anorexie neboli vztah k tělu jsou důležitá témata, která jsou v naší kultuře neustále přítomná v mnoha různých podobách, a já je různými způsoby reflektuju. Všechny hrdinky v mém románu jsou silné ženy, nedělám z nich žádné oběti nebo chudinky, není potřeba je litovat. Každá z nich je bojovnice a to při vyprávění jejich příběhů zdůrazňuju.

 

Četla jsem, že si už dvacet let píšete deník a používáte různé významotvorné barvy, například červenou si zapisujete současné události. Co jste si v poslední době zapsala červeně?

To je pravda, dokonce mám deník tady s sebou v kabelce. (smích) Nepíšu do něj úplně každý den, ale snažím se o pravidelnost, vedu si ho od roku 93. Zapisuju si všemožné útržky, občas i lepím výstřižky z novin, které mám potřebu si nějak okomentovat nebo zpracovat. Osobní věci si píšu modře nebo černě, jak kdy, ale červenou mám pro střípky z novin. A co jsem si naposledy napsala červeně? Nevím… Určitě jsem komentovala nějaký výstřižek.

 

Jakou hraje deník roli ve vaší tvorbě?

Přímo v mých knihách ten vliv patrný není, ale je to důležitý prostředek, kterým udržuju své psaní v neustálém procesu. Hlavně když jsem na cestách nebo zahlcená e-maily, mi deník poskytuje bezpečí a klid, abych se dovedla oprostit od všedního shonu a ponořit se do jiné reality. Můj deník je jeden z portálů, které vedou do jiného světa. Je pro mě důležité, že ho píšu ručně, díky tomu je psaní fyzičtější a pomalejší zážitek, je v tom něco meditativního. Sednu si, začnu psát a můžu být právě taková, jaká v tu chvíli jsem. To mi v dalším psaní hodně pomáhá.

 

Oneiron jste psala 8 let. Zabere tolik času i vaše příští kniha?

No, už jsem podepsala smlouvu a podle ní má román vyjít na podzim 2018… Ale domluvili jsme se, že kdybych nestíhala, můžeme to prodloužit. Měla jsem teď dost nabitý program a na psaní nezbývalo moc času. Osm let mi to ale doufám nepotrvá, zatím psaní docela dobře odsýpá. Bude to trochu útlejší kniha než Oneiron a zabývám se v ní sexualitou. Ale nebude to nic pornografického ani pokleslého. Bude to spíš o tom, jak lze sexualitu obecně postihnout jazykem. Tímhle se teď zabývám. Kdybych to nestihla do podzimu, tak doufám v jaro 2019.

Foto: Richard Klíčník

Ptala se Ema Stašová ze Skandinávského domu.