Simona Ahrnstedt: Nechci ženy zobrazovat jako oběti

V dubnu do Prahy zavítala původem česká, ale ve Švédsku žijící spisovatelka Simona Ahrnstedt na křest knihy Nepřátelé a milenci, která nedávno vyšla česky v nakladatelství Metafora. Inteligentní román odehrávající se v prostředí tvrdého byznysu v  současném Stockholmu líčí příběh Natalie a Davida, z rodu jakýchsi severských Monteků a Kapuletů, kteří pro sebe vzplanou, ačkoliv něco takového v rozpočtovém plánu rozhodně nebylo… Sepsat román, kde velkou roli hrají finance a znalost prostředí, dalo zabrat, jak sama autorka přiznává.

Musíte mít za sebou docela dost rozhovorů týkajících se vaší nové knihy Nepřátelé a milenci, která nedávno vyšla v Česku. Hádám, že většina lidí se vás ptá, jaktože jste se najednou pustila do psaní románu mimo historický žánr a proč jste se rozhodla psát zrovna o finančnickém světě. Jak dlouho vám zabral průzkum a sběr informací pro psaní?

Myslíte research pro Nepřátele a milence?

Přesně tak. Je tam totiž spousta věcí, které člověk neví, pokud si to nenastuduje.

Já o světě financí nevěděla nic.  A tak to vlastně je už od začátku, kdy jsem začala psát historické romány. Přemýšlím nad tím, co mě zajímá, co chci psát. I když jsem přešla od historických románů k moderním, není v tom procesu rozdíl. Tohle jsem plánovala celou dobu. Měl to být můj druhý román, ale nakladatelství chtělo, abych pokračovala s historickými romány. Zasazení do současnosti jsem zvolila proto, že jsem chtěla psát o pracujících ženách, jenomže ty v minulosti zůstávaly spíš doma a měly to celkem jednoduché v tom smyslu, že jejich životy nebyly tak vzrušující jako životy mužů, kteří například cestovali. Takže jsem prostě chtěla něco ze současnosti a svět vysokých financí mi připadal velmi vzrušující. Pak jsem sice zjistila, že spousta lidí si to nemyslí, ale mně se to pořád zdálo úžasné. A o to vždycky šlo – aby téma lákalo i mě.

Mně tedy z toho, co se člověk ve vaší knize dočte, připadá prostředí financí trochu děsivé, pokud jde o vztahy, jaké tam mezi lidmi panují a jak daleko za hranu jsou schopní zajít.

Samozřejmě je to do určité míry fikce, ale musím říct, že lidé, se kterými jsem mluvila, byli docela…

Je to tedy inspirované skutečnými událostmi?

No, nejde o nějaký jeden skutečný příběh. Šlo mi vlastně o to stvořit nějakého moderního piráta. Vždycky mi jde o trochu velkoleposti, něco „larger than life“. A proto jsem se rozhodla, že chci rizikového kapitalistu, v tom jsem měla jasno docela brzo. Vydělávají hromady peněz, jsou trochu bezohlední, tak trochu bad boys. Dělala jsem rozhovory s mnoha rizikovými kapitalisty ve Švédsku, všechno to byli muži, protože to téměř vždycky jsou muži. A samozřejně jeden z nich mluvil o tom, jak zruinoval jakýsi podnik podobným způsobem, jako to dělá David. A taky zmínil, jak na to, když se chce člověk do něčeho podobného pustit. Během takového průzkumu získám poměrně dost informací a ty potom vetknu do příběhu. V jistém smyslu by se tedy něco takového mohlo stát,  ale nepoužila jsem  žádný skutečný příběh jako předlohu. Spíš jsem vzala trochu tamtoho a pak zase odtamtud. Například atmosféra ve firmě, která zrovna končí, je docela dramatická, a tak většinou úplně nebývá, koukala jsem se na nějaká videa na youtubu. Takže si trochu vymýšlím, ale mohlo (zdůrazňuje) by se to stát i tak, jak píšu. A tak to dělám vždycky – nestalo se to, ale mohlo by!

V tom případě jste ale získala docela citlivé informace.

Ano, poskytli mi spoustu informací. Hlavní postava Natalia je corporate financer, o tom jsem nikdy předtím neslyšela. Ale dělala jsem rozhovor s jedním šikovným švédským ekonomickým novinářem a zmínila jsem se, že nechci té postavě přisoudit nějakou moc ženskou roli. To je pro mě důležité, moje ženské postavy musí být silné a mít cool práci. A on mi na to řekl, že v tom případě by Natalia měla být „corporate financer“. Tak jsem si hledala, co to znamená, a narazila jsem na osobu, se kterou jsem chtěla udělat interview. Obyčejně je těžké se k takovým lidem dostat, ale asi proto, že nejsem novinářka, ale spisovatelka, nabídku přijal. Vyprávěl mi naprosto neuvěřitelné věci. Řekla jsem mu, že pokud mluvit o něčem, o čem nechce, abych psala, tak o tom psát nebudu. Považuju za důležité, aby se se mnou zpovídaný člověk cítil jistě a příjemně, když mi poskytuje takové informace. Takže – dělala jsem si pečlivý průzkum a občas mi dorazí nějaký e-mail, třeba od Larse, 60 let, který mi píše: četl jsem tvou knihu, pracuju ve finančnictví třicet let a myslím, že to bylo úplně skvělý. A to je ta nejlepší odezva.

Existuje něco, o čem byste nikdy psát nechtěla? Nějaké tabu?

No, moje psaní je vždycky velmi feministické, silné ženy jsou rovnoprávné s muži, tomu přikládám velkou důležitost. Ale asi bych nedovedla psát o dětech, kterým někdo ubližuje. Myslím, že spousta lehčí, volnočasové literatury pojednává o ženách, kterým někdo ublížil, zavraždil je, opakovaně znásilnil nebo se najde jejich nahá mrtvola. Vlastně se zdá, že ženy se často ocitají v pozici obětí. Já nechci zobrazovat ženu jako oběť, ani tím nemyslím, že žena musí být vždycky velmi silná. Ale… myslím, že když někdo čte moje knihy, říká si u toho, že to nemusí být špatné být ženou. Anebo že být homosexuál je fajn – v jedné ze svých knih píšu o homosexuálním muslimovi. Silně věřím v rozmanitost a její přijetí. Takže vždycky stojím na téhle straně.

Myslíte si, že je to s rovnoprávností mužů a žen ve Švédsku vážně tak skvělé, jak máme všichni za to?

(chvíli přemýšlí) Člověk se nad tím může zamyslet buď obecně, anebo subjektivně. Jistě že mám přátele, kteří by s tím, že rovnoprávnost ve Švédsku funguje skvěle, rozhodně nesouhlasili. Ale u mladší generace, která teď začíná mít děti, je emancipace dost znát. Tatínci si berou otcovskou dovolenou. Takže myslím, že rovnoprávnost u nás funguje. A to nejen pro dobro žen, ale i pro dobro mužů – mají blízký vztah ke svým dětem. Jsem rozvedená a otec mých dětí má u sebe děti každý druhý týden a funguje to báječně. Je to skvělé, budují si vzájemně blízký vztah.

Chybí vám ve Švédsku něco typicky českého?

Jídlo. I když nemám tedy nijak zvlášť ráda pivo, tady je moc fajn si ho dát. Ježíši, tak strašně fajn. A potom taky… Nevím, jestli to zvládnu vysvětlit, ale typicky česká nátura. Češi jsou…  Nedávno mi zrovna někdo vykládal o Cimrmanovi, to jsem tak nasmála…. To je tak české! Taky si myslím, že lidé jsou tu hodní. A jsou silní, nebojí se. Švédky mají pořád strach, že se ztrapní. To mi připadá, že české ženy vůbec neřeší – tedy aspoň ty, které jsem potkala já. Jsou odvážné, to se mi líbí.

Se Simonou Ahrnstedt si povídala Anežka Chrudinová ze Skandinávského domu.

Zdroj fotografie autorky: http://www.alskapocket.se/simona-ahrnstedt-kvinnors-skrivande-och-lasande-har-systematiskt-nedvarderats