Legendární švédský punker Johan Johansson: Nevím, jak by to dopadlo, kdybych v české hospodě prohlásil, že jsem socialista

V březnu v Praze zcela nečekaně vystoupila jedna z legend švédského punku, písničkář Johan Johansson. Sympatický vysoký padesátník zazpíval několik písniček v hipsterském holičství The American Barber in Prague na Smíchově. Vystoupení bylo spíše intimní, na Johanssona se přišla podívat hrstka přátel ze Švédska i z Prahy, ale o to uvolněnější byla celková atmosféra. Výtěžek z koncertu šel na podporu útulku pro opuštěné kočky, kterých je zpěvák velkým fanouškem (sám jich má doma několik). V kočičí kavárně na Novém Městě si s ním měla možnost popovídat Dominika Wittenberg Gašparová ze Skandinávského domu.

DWG: Jak tě napadlo mít koncert v Praze?

JJ: Do Prahy jezdívám pravidelně už několik let. Mám tu klid na psaní a samota mi dělá dobře. Poprvé jsem sem přijel koncem osmdesátých let. Už si nepamatuju, jestli to bylo před, nebo po pádu socialismu. Mám hodně rád českou literaturu, film a váš specifický humor. Bohužel ne moc českých děl se překládá do švédštiny, o filmech ani nemluvě. Četl jsem samozřejmě Hrabala a z novějších děl třeba Jáchyma Topola, který taky vyšel švédsky. Naštěstí není problém sehnat české filmy s anglickými titulky, těch mám doma hodně. Miluju Jiřího Menzela. Před pár lety jsem se seznámil s Craigem (majitelem holičství – pozn. DWG) a když jsem se do Prahy chystal tentokrát, objednal jsem se u něj v salonu na stříhání. Zeptal se mě, jestli bych tam nechtěl mít koncert. Řekl jsem, proč ne, když nevadí, že budu zpívat švédsky.

DWG: Kdysi jsi i studoval češtinu…

JJ: Ano, na univerzitě jsem měl jeden semestr (smích), no pak mi umřela máma a já musel studium přerušit. Plynule samozřejmě nemluvím a ani nikdy nebudu, ale umím alespoň přečíst novinové titulky, orientovat se ve městě nebo si objednat jídlo v restauraci a znám i pár zdvořilostních frází.

DWG: I to je dost obdivuhodné. Kolik švédských pankáčů asi umí česky (smích)…

JJ: Moc jich neznám (smích). A ti, se kterýma jsem studoval na škole měli buď v Česku rodinu, nebo sem chtěli jít studovat. Já jsem se učil jen z čirého zájmu.

DWG: Jaký první dojem na tebe Praha udělala?

JJ: Muselo to být někdy kolem revoluce. Cestoval jsem po bývalých socialistických státech několik let i začátkem devadesátek a velký dojem na mě udělalo, jak jste bezmyšlenkovitě nezahodili vše, co ve starém systému fungovalo relativně dobře. Mám na mysli hlavně sociální aspekty. Není divu, že prvním prezidentem byl Václav Havel. Vnesl do veřejného života kulturu. Třeba v Rusku nebo ve Východním Německu do země nekontrolovaně vnikly neoliberální síly a záhy zničily celou záchrannou síť sociálního státu.

DWG: Když jste začínali s kapelou KSMB, hráli jste nejdřív cover verze The Clash a Sex Pistols…

JJ: Ano, texty jsme si překládali do švédštiny, aby se dobře zpívaly. Punk se semlel hrozně rychle. Začalo to když mi bylo 17 a o tři roky později už byl pasé. Hodně jsem se toho naučil, což jsem si samozřejmě tehdy neuvědomoval. V obecní hudební škole, která byla ve Švédsku zdarma pro všechny, jsem se naučil hrát na bicí. Pak jsem přesedlal na kytaru. Přišlo mi jednodušší prosadit se jako kytarista, než jako bicák. Po KSMB jsem byl v několika kapelách, ale punk to už nebyl. Vždy jsem chtěl hrát k tanci, a proto jsme z recese založili kapelu Strindbergs. Hráli jsme šlágry s inteligentními texty. Koncem osmdesátých let jsem byl v kapele John Lennon. Když nám měla vyjít první deska, tak jsme rychle pochopili, že takhle se jmenovat nemůžeme (smích). Změnili jsme proto název na John Lenin, za to nás zase honili náckové. V Česku by to asi taky neprošlo (smích). Dokonce nás pozvali hrát i do Sovětského svazu! Vždy nám ale nakonec chybělo nějaké razítko, takže k tomu nikdy nedošlo.

DWG: Svými levicovými názory se netajíš…

JJ: Nevím, jak by to dopadlo, kdybych v české hospodě prohlásil, že jsem zarytý socialista. Vyrůstal jsem ve Švédsku o kterém se říká, že se mu podařilo určitý typ svobodného socialismu bez diktatury zavést. Náš socialismus je docela liberální. Měli jsme štěstí, že z té ideologie jsme převzali jen pozitiva. Lidé ve Švédsku jsou skutečně solidární a na druhých jim záleží. Je třeba si toho vážit. Pro mě socialismus znamená rovnost, blahobyt a vzájemnou pomoc. Neumím si moc představit žít v zemi, kde se nemůžu svobodně vyjádřit, jak tomu bylo tady. Přijde mi, že ve východní Evropě si hodně lidí neuvědomuje rizika kapitalismu. Ve Švédsku je dnes bohužel sociální demokracie v krizi. Kvůli obavám ze ztráty středostavovských voličů se bojí podnikat razantnější kroky. Základní idea socialismu, která se bohužel ve vašich končinách manifestovala stalinismem, je ale dobrá. Industrialismus by měl být k užitku všech, lidé by se měli věnovat tomu, co je baví a pokrok společnosti by měl zaručit pohodlnější život pro všechny. Kapitalismus selhal už nesčetněkrát a přesto se o něm nikdo neodvažuje pochybovat.

DWG: Chodíš volit?

JJ: Ano, vždycky jsem volil levici, ale více než cokoliv jiného jsem volil proti. Díky zkušenostem z Česka si uvědomuju i stinné stránky levice. Neumím si představit, že by o mně třeba vedli záznamy, jak to bylo tady. Mnoho lidí zde má kvůli své historické zkušenosti na levici vyhraněný názor, ale moje zkušenost se socialismem je jednoduše jiná. Proto nehodlám zahodit jeho základní myšlenku. Nerozumím, když někdo řekne: Chtělo by to trochu víc nerovnosti. Přijde mi to absurdní.

DWG: Říkáš, že zpíváš protestsongy. Ty dnes nejsou úplně populární.

JJ: Mainstream to rozhodně není. Ale pro mě je tato forma vyjádření nejpřirozenější. Vždy jsem říkal na rovinu co si myslím. Měl jsem štěstí, že jsem se hudbě mohl věnovat celá ta léta a snad jsem někoho i v pozitivním slova smyslu ovlivnil.

DWG: Hraješ už přes třicet let. Nikdy si neměl chuť s tím seknout?

JJ: Jasně, že člověka znechutí, když v jeho zemi začnou najednou pochodovat náckové, to je ale tím pádnější důvod nevzdávat to.

DWG: Ke kterým hudebníkům máš dnes nejblíž?

JJ: Hodně si rozumím se Stefanem Sundströmem. Kamarádíme už řadu let. Ale je skvělé, že ani mladí se nebojí revoltovat. Teď spolupracuju třeba s Philipem Fritzem se kterým vydáváme album.

DWG: A co plány do budoucna? Kdy tě uvidíme v Praze?

JJ: Akorát dokončuju jeden divadelní projekt na kterém jsem se podílel než jsem si zlámal ruce na motorce (smích). Jinak spolupracuju na několika deskách a plánuju samozřejmě koncerty tak různě po Švédsku, ale nic velkého. Do Prahy se letos ještě určitě vrátím.

Johan Johansson (*1961) je známý především jako textař a bicák dnes již legendární švédské punkové kapely KSMB, které byl hlavním motorem. Jako producent spolupracoval s písničkáři jako je Lars Winnerbäck nebo Kjell Höglund a punkovými kapelami De Lyckliga Kompisarna či Dia Psalma. Po rozpadu KSMB hrál v kapelách Strindbergs a John Lennon. Poté se vydal na sólovou dráhu a v devadesátých letech přesedlal na folk. Za své společensko-politicky satirické texty si vysloužil několik ocenění a dvě skladby od KSMB, jejichž autorem je Johansson, zazněly dokonce i v zatím posledním filmu Lucase Moodysona My jsme nejlepší (2013). Své poslední album Svea rike rivjärn vydal Johansson v roce 2011. V současnosti se věnuje psaní a organizování koncertů ve Švédsku.

Zdroje fotografií v textu: Linnéa Grimstedt, archiv Dominiky Wittenberg Gašparové