August Strindberg

August Strindberg je nejznámější švédský dramatik a prozaik. Spolu s Henrikem Ibsenem, Knutem Hamsunem, Sørenem Kierkegaardem a Hansem Christianem Andersenem patří k nejvýznamnějším skandinávským autorům. Strindberga můžeme také označit za jednoho z otců moderního divadla.

Narodil se 22. ledna 1849. Jeho matka pocházela z nižší vrstvy než jeho otec, což mělo na Strindberga velký vliv – pokřivený vztah k ženám, pocity sociální méněcennosti a rozštěpenost mezi společenskými třídami. Své dětství Strindberg zachytil v románu Syn služky (Tjänstekvinnans son; 1.-3. díl 1886–1887, 4. díl 1909). V roce 1867 začal studovat na univerzitě, ale studia nedokončil. V roce 1877 vydal povídky Z Fjerdingenu a Svarbackenu (Från Fjerdingen och Svarbäcken), kde svá studentská léta popisuje.

Strindberg byl všestranným autorem, a i když je znám především jako dramatik a prozaik, novátorem byl i v poezii. Hlavní inspirací v jeho tvorbě mu byl vnitřní svět – splývání reálna a ireálna. Strindberg zaujal již svým prvním dramatem nazvaným Mistr Olof (Mäster Olof, 1872), které pojednává o švédském reformátorovi Olofu Peterssonovi (lat. Olaus Petri). Slávu mu pak přinesl román Červený pokoj (Röda rummet, 1879). Dnes je tento debutový román považován za milník švédské literatury. Na společnost se zde dívá z mnoha úhlů. Román je útržkovitý, satirický a ironický.

V roce 1882 vydal volné pokračování Červeného pokoje, román Nová říše (Den nya riket), který byl ještě útočnější než Červený pokoj. Kritika konformismu, dvojí morálky, společenských konvencí apod. rozzuřila odpůrce natolik, že se Strindberg rozhodl emigrovat. V roce 1884 vydal povídkovou sbírku Manželské historie (Giftas, 1884), která mu vynesla velkou nepopularitu mezi ženami. Detabuizoval zde téma manželského sexuálního života a kritizoval feministická hnutí.

V roce 1887 vydal úsměvný román Lidé na Hemsö (Hemsöborna), který patří mezi jeho nejčtenější. Z konce osmdesátých let jsou známa především tři dramata – Otec (Fadren, 1887), Slečna Julie (Fröken Julie, 1888) a Věřitelé (Fordringsägere, 1889). Těmito dramaty se stal průkopníkem naturalistického dramatu. Strindberg zobrazuje lidské jednání jako závislé na pudech a iracionálních vášních, jak je tomu např. ve Slečně Julii. V Otci pak popisuje souboj pohlaví a v dramatu Věřitelé se objevuje motiv ženy-upíra vysávající z mužů život. Strindberg považoval za pravý naturalismus tzv. „boj mozků“ (švédsky hjärnornas kamp). Měl tím na mysli zachycení psychologického boje mezi pohlavími.

V letech 1894–1896, kdy žil v Paříži, přišel vrchol období jeho vnitřního nepokoje. Tomuto období se říká Infernokrisen či Infernoperioden – podle Strindbergovy prózy Inferno (vydal ji francouzsky roku 1897). Bylo to nejhorší období Strindbergova života, období jeho těžké duševní krize hraničící s šílenstvím. Inferno je za hranicemi Švédska Strindbergovou nejčtenější prózou. Autor zde popisuje své zážitky, z nichž je patrné, že trpěl stihomamem, nervovým vyčerpáním a halucinacemi. V tomto období se věnoval okultismu a k jeho stavům přispěla i konzumace velkého množství absintu. Kromě Inferna je tato krize popsána také v Legendách (Legender, 1898).

Strindberg poté napsal expresionistické hry Do Damašku I-III (Till Damaskus, 1898–1904), Hra snů (Ett drömspel, 1902) a drama Strašidelná sonáta (Spöksonaten, 1907). Název Do Damašku měl původně označovat jen jednu hru, ale pak vznikla celá trilogie. Námětem trilogie je duchovní krize a směřování k víře. Strašidelná sonáta je jednou ze čtyř tzv. „komorních her“ („kammarspel“), které napsal pro malé stockholmské divadlo, jež sám založil – experimentální Intimní divadlo (Intima teatern). Hra snů je vrcholem jeho díla. Zastával v ní názor, že pozemský život je utrpením, jehož východiskem a vysvobozením je smrt. V roce 1901 napsal drama Tanec smrti (Dödsdansen), které je dnes jednou z nejhranější her na světě. Tato hra pojednává o manželství jako o nesmiřitelném boji mezi dvěma nepřáteli.

Strindberg psal i historická dramata, jež jsou dodnes oblíbená – psychologicky strhující Erik XIV. (1899) a historicky nevěrohodná Kristina (1903) pojednávající o švédské královně Kristýně (1626–1689). Ke kritice společnosti se vrací s románem Gótské pokoje (Götiska rummen, 1904), což je pokračování Červeného pokoje. V podobném duchu se nese také román Černé vlajky (Svarta fanor, 1907), v němž se poznalo mnoho skutečných Švédů.

Na konci života se Strindberg vrátil ke křesťanství a psal nábožensky inspirovaná díla. Díky svým kritickým článkům rozpoutal v letech 1910–1912 takzvaný „spor o Strindberga“ nebo také „boj o Strindberga“ („Strindbergsfejden“). Polarizoval tak společnost na dva tábory – jedni ho milovali, druzí ho nenáviděli. Oblíben byl především mezi nižší vrstvou, sociální demokraté mu dokonce udělili „Antinobelovu cenu“ – finanční obnos, který pocházel ze sbírky, jež měla poukázat na ignoraci ze strany Švédské akademie, která Strindbergovi nikdy neudělila prestižní Nobelovu cenu navzdory tomu, že byl jistě nejlepším švédským spisovatelem své doby.

Strindberg byl velice všestranným člověkem. Zajímal se také o fotografování, malbu, hudbu a alchymii. Strindbergovy obrazy byly ve své době jedinečné a převyšovaly díla jeho současníků díky tomu, že se nedržely vnější reality. Ze záliby ve fotografování vzniklo mnoho Strindbergových autoportrétů.

Rok před Strindbergovou smrtí koupil Albert Boniers förlag, jeho hlavní vydavatel, práva ke všem jeho dílům za 200 000 švédských korun, což bylo v té době ohromné bohatství, o které se Strindberg podělil se svými dětmi. Na Vánoce roku 1911 dostal Strindberg zápal plic a nikdy se už zcela nezotavil. V tu dobu začal také trpět žaludečními problémy, což způsobila s největší pravděpodobností rakovina. Zemřel 14. května 1912 ve věku 63 let. Strindberg byl pohřben na hřbitově Nora begravningsplatsen („Severní hřbitov“) ve Stockholmu. Pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Ve Stockholmu má Strindberg také několik soch a bust; nejvýznamnější je od Carla Eldha, která byla vztyčena v parku Tegnérlunden v roce 1942. Park leží vedle domu, kde August Strindberg žil v posledních letech svého života.

Více o životě Augusta Strindberga najdete na našich stránkách v tomto článku.

 

Autoři článku: Lukáš Košner a Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org