18. 6. – První estonské svátky písní

První estonské svátky písní (estonsky Laulupidu) se konaly dne 18. června 1869, v estonském městě Tartu. V té době bylo dnešní estonské území ještě součástí carského Ruska. Město Tartu se v 19. století stalo centrem estonského národního obrození a uspořádání svátků písní bylo významným krokem k povznesení estonského národního sebevědomí. V roce 1896 se festival přesunul do dnešního hlavního města Tallinnu, kde se koná dodnes.

Lidové a národní písně jsou neodmyslitelnou součástí kulturního dědictví všech tří pobaltských národů. Tance a zpěvy velmi často doprovázejí nejrůznější setkání a srazy, písně se ale také zpívají například během oslav státních svátků. V dobách sovětské okupace byly estonské svátky písní zneužity sovětskou propagandou a konaly se pod přísnou kontrolou úřadů. Přesto se v roce 1960 třiceti tisícům sboristů podařilo na závěr festivalu, po skončení oficiální části, zazpívat v té době zakázanou původní hymnu svobodného Estonska Mu isamaa on minu arm. Po znovuzískání estonské nezávislosti na začátku 90. let byly svátky písní obnoveny ve své původní podobě. Po rozpadu SSSR se svátky poprvé konaly v roce 1994.

Svátky písní mají v celém Pobaltí vybudovanou dlouhou a hlubokou tradici a konají se samozřejmě i v sousedním Lotyšsku a Litvě. Vždy se jich účastní několik desítek tisíc lidí (tisíce bývají jak vystupujících, tak diváků). Festivaly písní jsou nejen jedinečnou hudební a kulturní slavností, ale také ukázkou národní soudržnosti a potvrzením identity těchto tří malých národů. Ne náhodou se obdoba naší sametové revoluce nazývá v Pobaltí písňová revoluce.

Estonské svátky písní se nekonají každý rok, většinou jednou za pět let. V poslední době se uskutečnily v roce 2014.

 

Autorka článku: Iva Doušová, Skandinávský dům
Obrázek – zdroj: wikipedia.org