Velvyslanectví Norského království v Praze a Krajská vědecká knihovna v Liberci pořádají výstavu s doprovodným programem NORSKÁ ZIMA V LIBERCI – norsko-česká spolupráce nejen prostřednictvím EHP a Norských fondů. Slavnostní zahájení se uskuteční v pondělí 9. prosince od 17 hod.

„Norská zima v Liberci“ představuje různé podoby norsko-české spolupráce, a to jak na poli vědy a vzdělávání, tak v oblasti kultury a sportu. Důležitým pojítkem spolupráce obou zemí jsou EHP a Norské fondy, pomocí nichž jsou financovány projekty v nejrůznějších oblastech. Výstupy některých již ukončených projektů a možnosti zapojení se do projektů nových představí výstava doplněná několika přednáškami. Zahrnuty jsou také pořady pro širokou veřejnost věnované norským vánočním tradicím a norsko-české historii lyžování. Od 9. do 16. prosince se mohou návštěvníci zapojit do soutěže o hodnotné ceny.

Skandinávský dům si v rámci festivalu připraví v úterý 17. 12. 2013 od 18 hodin přednášku Norské Vánoce spojenou s ochutnávkou severských vánočních dobrot.

Švédština patří společně s dánštinou, norštinou, islandštinou a faerštinou k severogermánským jazykům. V současnosti jí mluví přibližně 10 milionů lidí ve Švédsku a v pobřežních oblastech Finska. Švédi, Norové a Dáni si obvykle vzájemně rozumějí. Islandština a faerština jsou, vzhledem k odlišnému jazykovému vývoji, rodilým mluvčím jen málo srozumitelné.

Švédština má dva rody, tzv. společný a střední rod, které se pojí se specifickými neurčitými členy: en pro společný a ett pro střední rod. Určitý tvar podstatného jména se tvoří pomocí přípony -en nebo -et přidáné za základní tvar podstatného jména. Výhodou při studiu švédštiny je fakt, že švédská substantiva se prakticky neskloňují a u sloves si zase nemusíme lámat hlavu s časováním v závislosti na osobě (tzn. slovesa mají stejnou formu ve všech osobách jednotného i množného čísla). Slovosled má ve většině případů podobu podmět-přísudek-předmět, i když v určitých případech (otázka, vedlejší věta) je nutné ho obměnit. Švédština rozlišuje druhou osobu jednotného a množného čísla (du a ni), ale vykání tak, jak ho známe my Češi, se od 70. let 20. století prakticky nepoužívá. Je tedy běžnou praxí „tykat“ politikům, šéfům i starším lidem a říká se, že ani oslovení krále pomocí „du“ by teoreticky nemělo být společenským faux pas.